Srnčí říje, ne - říje?

Znovu mi zasáhly pracovní povinnosti do období srnčí říje, ale díky nutnému přerušení sedmi pracovních dní se mi dostala možnost v pátek šestého, vyrazit aspoň na chvilku do přírody. Jel jsem se ženou k Vojenskému. Kromě dvou srnčat a v dálce ležícího srnce se srnou nebylo vidět vůbec nic. Srnec, nepravidelný osmerák, ale co z toho, když byl daleko a navíc na pokosené louce. Kamarádi mi povídali, že říje je nějaká divná, někteří říkali, že je po říji, druzí zase, že teprve to pravé nastane. No nevím, z této vycházky zrovna moudrý neodcházím.

Na další návštěvy revíru si musím počkat až do příští středy. Mezi tím jsem stále prováděl telefonický průzkum. Co druhý den někomu z nich zvonil mobil a už určitě věděli, kam budou směřovat mé otázky. Odpovědi od mých kamarádů zněly pokaždé rozpačitě. Tak že, vyzkouším ve středu ráno část revíru Lágry.

Jedu s kolegou z práce, dal se na fotografování a navíc k přírodě má velice blízko. Jako chlapec chodíval s dědečkem na čekanou a že si to užíval, bylo slyšet z každého jeho slova. Přijíždíme do honitby před šestou, slunce se již vyšvihlo nad obzor a louky bez váhání zbavovalo ranního oparu. Pomalu, jen co noha nohu mine, šouláme do míst, ve kterých očekávám zvěř. Nikdy mne tato zákoutí v letech minulých nezklamala, tentokrát nic. Tak to je špatné, kamarádi z lesů v telefonických odpovědích měli pravdu, říje je nějaká prapodivná. Tady vždycky byla srnčí zvěř a ne jen jeden kus. No nic, musíme dojít k obilí, třeba tam bude zvěř. Jen co uděláme několik tichých kroků, vedle nás vzlétne veliký pták, překvapením neumím rychle reagovat. Výr, to snad není možný, ve čtvrt na sedm, kousek od nás se vznesl výr. 

Úžasný pohled, ale fotka žádná, hned jak se majestát zvednul ze země, okamžitě se vytočil, než jsem krasavce dostal do hledáčku, odlétal směrem k protějšímu lesu, kde zmizel ve stěně statných smrků. Krátký, nečekaný, úžasný zážitek nás oba příjemně potěšil.

Další obchůzka polí a stěny lesa Vojenského nám moc k podívání nenabídla. Tři srny, jedna se srnčetem, srnec se srnou nám vběhli do větru a bylo po všem. To bylo pro tohle ráno všechno.

Ve čtvrtek ráno i přes Martinové a Rosťové „varování“, že v lese není nic vidět jedu do Mlýnského. V lese je prostě v lese, luk mám, jak to napsat, „plné zuby“. Už v loni jsem byl rozhodnutý, že budu lovit v lese, v pasekách. Z domova vyjíždím při rozednění, myslím si, že to je do lesa tak akorát. V Mlýnském, na horní křižovatce nechávám skútr, dál musím pěšky. Po pravé straně míjím Spáleniště, používám názvy různých částí revíru z dřívějška, jak k těmto názvům tyto části lesa přišly, tady rozepisovat nebudu, to by bylo na samotnou, možná i knížku. Přede mnou se otvírá po levé straně paseka, nad kterou východ sluníčka spolu s oparem kouzlí nádhernou scenerii. Nenechávám tento okamžik zmizet jen tak. Pře nastavuji fotoaparát, zkouším fotit z různých úhlů, samozřejmě u fotografování zrazuji srnce na Spáleništi. Asi bych ho stejně neviděl pro vysokou buřeň, přesto mi to vrátilo více obezřetnosti a pozornosti při focení. 

Po chvilce pokračuji po cestě k Chlupovému krmelci, odbočuji na Měsíční krajinu, každou chvilku zastavuji, očima se snažím prozkoumávat každý kout, když pár kroků po pravé ruce vyskočí srnec, báká jak o život a žene do přilehlé stěny lesa. Tak to bychom měli, říkám si. Co teď? Vyjdu Forckovou alejí k loukám, tam by mohlo ještě nějaké srnčí být na pastvě, když se mi v lese nedaří. Alej je neskutečně nádherná, čistá, stromy kolem mladé, zdravé, dýchající svěžím chládkem, užívám si každého kroku, každého pohledu, ovšem jen do chvíle, než se dostanu na konec aleje. Stěnu lesa lemují statné buky, jejich otevřené plody z loňského léta křupou pod podrážkami tak hlasitě, že mi je jasné co bude, až se přede mnou otevřou louky. Nebylo nic. Nevadí, krajem lesa dojdu k další lesní lince a tou se vrátím zpátky. Tlačím se, co to jde pod stromy, slunce připaluje, hmyz začíná být nepříjemně dotěrný. Po, asi tři sta metrech vcházím do lesa, znovu ty bukvice, krok udělat potichu nejde, stejně ten úsek projít musím. Konečně se dostávám na podmáčenou část podrostlou trávou, hned se jde tišeji. Opatrně šoulám, vždycky po pár krocích se zastavím, prohlížím zajímavá, pro zvěř klidná zákoutí. Jenže, uvidět tady zvěř by byl hotový zázrak, ale jsou světlinky, kde by taková náhoda mohla vyjít, myslím si v duchu. Klidně bych si i někde sedl, odpočinul, ale kde? Naráz mne z rozjímání vytrhne pohyb po pravé ruce. Já postřehl zvěř dříve, než ona mne, tak to se mi často nestává. Hřbet srnčího se protáhnul ve světlině a hned zase zmizel. Kousek popojdu, opět ho vidím, srnec a celkem na slušnou vzdálenost. Kouknu pod nohy, chystám fotoaparát, koukám, srnec nikde. Tak kde seš? „Potvora jedna“, jak se zjevil, tak se zase ztratil a mám po fotografování. No, nemám já smůlu? Mám! Popojdu ke třem mladým bukům, opřu se, prohlížím místo vedle místa, a hle, je tam! To je úleva a radost zároveň. On si zalehnul, k mému štěstí tak, že mu byla vidět hlava i s jeho ozdobou, sice mizerně ale byla. 

Chystám si fotoaparát, vábničku, lehounce písknu jednou, po druhé, stačí. Zvedám kameru k očím, to už srnec stojí a já mám konečně první fotku srnce z letošní říje na kartě. Radost mám jako hrom, fotím znovu, srnec mi nabízí několik záběrů, nepohrdám jimi. Začíná bákat, neví, kdo jsem, vítr nemá, ale můj pohyb zaregistroval. Chci fotku s otevřeným svírákem, na několik pokusů i to se mi povedlo. Nádhera převeliká, ani mi nevadí, že fotky pořizuji ze stoje, jinak to nejde, zakleknout by znamenalo srnce možná nevidět vůbec. Znovu mačkám spoušť kamery, naposledy. Srnec popošel, buření se za ním zavírá pro dnešek již na dobro. Za neustálého bákání odchází, já spokojeně prohlížím několik fotek a odcházím na výsost spokojený domů.

Tak to byla konečně po dlouhé době skvělá vycházka.

Pátek třináctého, znovu jedu do Mlýnského. Včera jsem měl úspěch se srncem a s vycházkou spokojený nadmíru. Dnes beru sebou kamennou sůl, mám vyhlídnuté místo u staré, rozpadlé poustevny, (kamenná malá bouda, kdysi dávno se tomuto místu říkalo a pojmenovala se tato lokalita U poustevny, podrobnosti kolem názvu moc neznám), je kousek od linky, kde mám v plánu dnes posedět zhruba dvě hodinky a před odchodem založit slanisko. Nečekám žádný zázrak, včera mi štěstí bylo nakloněno až dost. Míjím poustevnu, rozhlížím se, je zhruba čtvrt hodina před východem sluníčka. Nikde nic, žádný pohyb, neskutečné ticho, ani lístek na stromech se nehne. Usednu ke stromu, včera se mi post k čekané líbil, dnes zas tak spokojený nejsem, ale vybrat něco lepšího si netroufám, chci už konečně být v klidu a jen naslouchat a pozorovat okolí. Foťák mám nachystaný, položený na batohu v rukách ho držet pořád nemůžu. Od východu začíná mezi několika mráčky vycházet slunce a i větřík se probudil, je fajn. Rozjímám, přemýšlím o umístění soli, když mne z myšlenek vytrhne prasknutí větvičky šikmo za mnou po pravé ruce, zrovna v porostu, kde je tma i za denního světla. Chvilku ticho a pak znovu, přidává se šelest listí. Otáčím se, pořád nic nevidím, šelest přestal. Znovu prasknutí větvičky, tak to už se musím natočit a hlavou přes pravé rameno koukám, to není přízrak, to je divočák! Ani nedutám, překvapen nejsem jen já, ale i mladá, na první pohled bachyňka. Malé, jiskřící světla vsazené do stříbřitě lesknoucí se protáhlé hlavy koukají směrem ke mně, zvedá hlavu, jistí, bere vítr. Je mi jasné, že foto z tohoto setkání nebude. Její struky a nadměrně veliké bříško prozradilo, že bude co nevidět metat. Jen co bachyňka zmizela v mlazině, přede mnou se objevil srnec. 

Zkouším vábničku, pomohlo to. Srnec reagoval okamžitě, já taky. Fotoaparát k oku a už si ho vedu v hledáčku. I když to vypadalo, že světla je dost, tak není, ISO 2000, clona 6,3 čas vycházel na 1/40. Podle postavy srnec není žádný mladík, zastavil se, tím mi umožnil tři fotky a z těch tří se dvě dají použít. Jak se srnec potichu zjevil, tak po chvilce taky potichu zmizel. To bylo něco, pátek třináctého, já už viděl divočáka i srnce. Sedím, prohlížím fotky, jsem spokojený. Jasně, ta bachyňka mne trochu mrzí, kdybych seděl o něco níž, mohl jsem mít konečně i divočáka. Čas ubíhá pomalu, přesto se nenudím. Dalekohledem pozoruji skoro až na konci průseku v klidu pastvící se dvě srnčata, jsou samotné, máma je určitě někde na záletech. Jen co srnčata z průseku odejdou, vběhne v těch samých místech do linky srnec. Srnec? Spíš srneček. Mladík, dvouletý s náznakem šesteráka, nefotím, je to daleko, jen dalekohledem pozoruji, kam se mladík vydá. Z ničeho nic zaběhnul do buření, to asi nebude jen tak, říkám si. A nebylo, přede mnou přes průsek prošla srna a za ní proběhl srnec, tříletý mladík, šesteráček. Cvaknul jsem je jen jako dokument, víc udělat nešlo. 

Běželi někam do hlouby lesa, už se nevrátili. Za chvilku znovu srnec se srnou, ti běhali do kolečka vedle mě, ve vzrostlé, staré mlazině, tam fotit nešlo vůbec. Trvalo dlouho, než zmizeli z dohledu. Po několika minutách dalšího sezení slyším po pravé straně zalámání, ticho a pak znovu. Jelen! No jelen, mladý špičák, špice dlouhé tak půl metru si to kráčí mlazinou k průseku. Hledám volné místa mezi stromy, zkouším fotit, nejde to, vždycky mám jen jelenův zadek ve fotce a hlavu za stromem. To je smůla. Konečně, když vidím vysokou u nás v revíru za světla, fotku nejde pořídit. Zvedám se, už vím, že linkou projde až téměř na konci, musím se pokusit vzdálenost zkrátit, co to půjde. Několik metrů se mi povedlo mezi mnou a jelínkem ubrat, pak už jen zakleknout a čekat na jeho postavu v průseku. Mám ho, je na kartě, mladý, hodně nadějný jelen se mi ukázal v celé své kráse. 

Tak to je ráno, o kterém se mi ani ve snu nezdálo. Vracím se ke stromu, usednu, prohlížím fotky jelínka, spokojenost ohromná. Napiju se, odpočívám. V tom mě napadne zkusit zavábit, však o nic nejde, zkusit to můžu, nic tím nepokazím. Písknu jednou, dvakrát, pak se odmlčím a znovu dvakrát písknu. Asi to je zbytečné, ještě si to ani nedořeknu, když uslyším po pravé straně, přesně ve směru přicházející bachyňky nějaké šustění ve starém listí. Kurňa, srnec! Deset kroků vedle mě stojí srnec. Zvednout fotoaparát, srnce nezradit a zkusit ho vyfotit se mi zdálo nemožné, nesplnitelné. Pomaloučku zvedám fotoaparát k oku, srnec udělá ještě pár kroků, zastavuje, to už mám srnce v hledáčku. Tak to bude portrét. Prosím tě vydrž, vydrž! Nehýbej se! Dej mi šanci aspoň na jednu sérii, hypnotizuji srnce svými myšlenkami a pohledem. Srnec ku podivu mé přání, snad i příkazy vyslyšel, a já, i když na ISO 1600, pak na 2000;  čas1/60 pána srnčího rodu vyfotil. Vyfotil jsem portrét, jaký dodnes nemám, a snad jen bůh ví, jestli ještě někdy takovou příležitost k portrétu od zvěře dostanu.

Na takové hodnoty ze tří fotek jsou dvě super a to mi ještě zapózoval mezi stromy a popadanými větvemi při odskoku.

Co více si přát? Pátek třináctého, říje skvělá, já viděl snad všechny druhy spárkaté zvěře, kterou Mlýnské ukrývá. No není to nádhera.