Srpnové marnosti
Moc toho ke psaní nemám, ale sobotní vycházka, hlavně fotka srnce „S plameny v zádech“ si možná pár řádků zaslouží. Ale vezmu to stručně a od začátku.
Středa 23.8. Mám první den po třech týdnech volno. Jasně, chci ho využít k vycházkám do přírody, ale zároveň je mi jasné, že v těch úmorných vedrech se, se zvěří snad ani nepotkám, dokonce si myslím, že už je po srnčí říji. Letos jsem jí bohužel, kvůli pracovním povinnostem nestihl. Do přírody musím tak, nebo tak, aspoň hlavu vyvětrat, odpočinout si a oddechnout od pracovního vytížení, v tom mi matka Příroda vždycky pomůže.
Jako vždycky jedu z domu abych byl půl hodiny před východem sluníčka v revíru. Dnes je zrovna šedivá obloha a vítr skoro žádný, teploměr mi doma ukázal osmnáct stupňů. Při příchodu k pasekám nad kolejemi, letos mě to tam hodně táhne, mě bohužel předjíždí stará škodovka. Lesní dělníci přijeli ještě za šera prožínat paseky, co se dá dělat, otáčím se a jdu zpátky ke skútru. Toho rána ani srnčí jsem neviděl, a odpočinek, tak ten nebyl téměř žádný.
Doma, po návratu z revíru si dávám lehkou snídaní, startuji sekačku a jdu bojovat s dost po delší době vzrostlou trávou. Zvládnul jsem pokosit všechno. Docela unavený uléhám odpoledne na kanape s honícími se myšlenkami, kam zítra ráno vyrazit. Žádný nápad do mé hlavy neproniknul a tak nechávám rozhodnutí na ráno.
Vstávám ve čtyři, je vidět, že v noci trochu sprchlo. Na obloze jiskřící hvězdy, mě povzbuzují k vycházce a dokonce už vím kam se vydat, vítr mi napověděl. Opět přijíždím do lesa půl hodiny před východem sluníčka. Po zaparkování si chystám věci a pomalým krokem šoulám úvozovou cestou pod starý krmelec nad kolejemi. Hned, jak mne zaujalo místo k čekané, neváhal jsem a usedl. Bylo mi moc fajn, konečně přišla ta správná pohoda, správné rozpoložení a po třech týdnech vysněný odpočinek. Po slabé hodince postřehnu pohyb po mé levici, srnčí a dokonce srnec! Bohužel, můj nekontrolovatelný, řekl bych zbrklý pohyb srnci, asi tříletému neunikl. Ani pořádný dokument nemám, kdybych nespěchal …. Za půl hodiny si balím věci, vtom spatřím tři kusy vysoké, samozřejmě, má neopatrnost jelení zvěři neunikla a já si po dobrém odpočinku mohl jen zanadávat na svou neopatrnost. Byla to laň s kolouchem a loňskou laňkou, několikrát jsem je v této lokalitě viděl.
Páteční ráno vyšlo úplně na prázdno, navíc mi dnešní vycházka bere chuť se v sobotu o něco v revíru snažit. Přemýšlím o návštěvě rybníku, dlouho jsem se tam nebyl podívat, ani nevím, jestli mám maskovačku se sedačkou stále na místě.
Je sobotní ráno a já mám znovu dilema, kam jít, nakonec vyhrává les, konkrétně Červené lomy. Obloha je posetá hvězdami a úmorné horko se severozápadním větrem. Větrem?! Ani stéblo trávy se nepohne! Předem vím, že šoulačka bude marná, přesto kráčím ve svých již mnoha léty vyšlapaných stopách. Nikde se neozve ani kos, ani sojka, ani ťuhýk, napíšu to jednoduše; MRTVÝ REVÍR. Podívám se jen do míst „hranostajů“, třeba aspoň nějaké odrostlé lišče bude na lovu, pak se vrátím a pojedu zakrmit nad koleje. Nic jiného se snad v takovém dusném počasí ani dělat nedá. Přede mnou je malý remízek, ten ještě zkusím obejít a vrátím se zpátky ke skútru. Slunce začíná zrovna vycházet, když mám remízek skoro celý obejitý. Z pozorování této, pokaždé úžasné scenérie mně vyruší prasknutí větvičky v remízku. Zradil jsem zvěř, myslím si, že srnčí. Několik rychlých kroků před lesík a už ho vidím! Mladý srneček odbíhá, za ním slunečními paprsky rozpálený les, okamžitě se snažím o fotku, vždyť už jsem si pořádně necvakl pěkně dlouho, navíc s takovou úžasnou, ranní atmosférou. K mému podivu mám srnečka v hledáčku rychle, autofokus ostří a já mačkám spoušť závěrky, mladík zastavuje, bohužel daleko, přesto ještě jednu fotku pořizuji. Srnec mizí pod strání v lese a já u hromady balíků prohlížím fotky. Na první pohled to není žádná sláva, ale jedna z nich mi radost udělala a to fotografie, kterou jsem hned pojmenoval - S plameny v zádech. Samozřejmě, neměl jsem čas na nějaké nastavování, fotce by to určitě prospělo, ale i tak z toho momentu a zážitku, i když srneček není ostrý, mám radost.
Neděle ráno, vstávám opět ve čtyři, hvězdy na obloze mě bez otálení vytahují ven do přírody, i když v noci to na vycházku vůbec nevypadalo, ovšem před rozbřeskem bylo všechno jinak. Noční bouřky, krupobití, lijáky hnané silným severákem netrápily jen mě, ale nejvíce obyvatelé v okolních obcích, přes které se přírodní živel hnal. Mě to jen trápilo, kvůli ranní vycházce. Jak píšu, vstávám ve čtyři a z domova odjíždím něco málo po páté. Do revíru mi to trvá necelou čtvrt hodinku, to však stačilo, aby se celá obloha zahalila znovu olovnatými mraky, dost mě to děsí, to jen kvůli stěží předvídatelným bouřkám. Zaparkuji na místě skrytém návštěvníkům lesa a hned si chystám foto-výbavu. Pomalu, až loudavým krokem se snažím zdolat v tom dusném počasí úvozovou, táhlou cestu do kopce k prvním pasekám v Červených lomech. Lesní cesta je tak vyplavená od nočních dešťů, že udělat tichý krok je neskutečný problém, však taky za prvním horizontem cesty zrazuji kus srnčího. Nepostřehnul jsem ho, jen slyšel jeho odbíhání. V další šoulačce si dávám daleko větší pozor a stejně mně to nepomohlo, za úvozem mi odběhl kus srnčí zvěře, myslím si, že to bylo srnče. Vycházím k loukám, po vydatných nočních deštích by mohla být venku liška. Obloha se protrhává, světla je tak akorát, vítr od severu, nad řekou Moravicí se zvedá opar, nádherné, řekl bych poetické ráno. Kroky mě vedou k lesní enklávě a k malým remízkům obývané před lety hranostaji. Vždycky, když jdu kolem, si na hbité šelmy vzpomenu, užil jsem si jich i s kamarádem Martinem a i pár slušných fotek tenkrát vzniklo. Jen co odbočím k balíkům smotané trávy, seno se tomu říci nedá, kouká na mě kus vysoké. Mladá laň si mě prohlíží, já se pokouším o snímek, znovu to mám daleko, takže snad dokument. Dlouho čekám, co vysoká udělá, k mému, řekl bych, dobrému odhadu, se obrací a jde k řece za horizont. Já se obracím také, chci obejít ještě smrkový remízek, to jen kvůli možné lišce. Jen co popojdu několik kroků, v pásech mlhových stěn postřehnu srnčí. Dostat se mi k srnčímu nepovedlo a lišku, kterou jsem spatřil na poslední chvilku, jak peláší dolů k řece, jsem stihnul cvaknout jen tak – tak. Fotkou se to nazvat nedá.
Po krátkém odpočinku obcházím smrkový lesík ze spodní strany. Jen co vyjdu nad horizont, u lesa se paství kus srnčího. Přesně vím, o jaký kus se jedná, je to srneček ze včerejšího rána, zřejmě roční mládenec, moc příležitostí k fotografování mi nedal, za krátko zachází do lesa. Slunci se mezi tím podařilo prozářit mlžný závoj od řeky, tím se přede mnou vytváří nádherná scéna, která mi vrací ztracenou dobrou náladu z předešlých neúspěchů se zvěří. V této úžasné přírodní scenérii opouštím louky Červených lomů a jdu si na chvilku sednout do smrkového lesa. Kráčím tiše po staré lesní cestě, po levé ruce mám paseku, po pravé zarostlé, hluboké rokliny, kolem kterých chodívám k norám. Vybírám si místo k odpočinku, vtom postřehnu pohyb v roklině, srnčí - srnec. O fotku jsem se pokoušel marně. Hustý porost, suché smrkové větve, mi nedovolovaly ani zaostřit, navíc v některých roklinách se nedá pořídit fotka s dobrou hloubkou ostrosti, takže znovu s velkou bídou vznikl jen dokument. Srnec odběhnul, já se o kus dál posadil u cesty na batoh, odpočívám s různými myšlenkami o nezdarech. Zvěř jsem viděl, ale žádná fotka, která by stála za to, nevznikla. Zvěř byla vždycky daleko, někdy o mně věděla dřív, nebo svou neopatrností jsem jí zradil. Po krátkém odpočinku odcházím domů, stejně z protější stráně začaly neskutečně řvát křovino-řezy v rukou lesních dělníků a já měl v okamžiku po idylickém ránu, zároveň po krátké dovolené.
Odkaz - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/10337370