Stále ne-přicházející jaro.
Únor skončil prý „Arktickou zimou“ tak ji nazvala zpravodajská média. Já říkám, že takové zimy bývaly normální. Tohoto období jsem využil po svém, pár dní na řece Moravici za skorci a za záběrem kačera (kachny divoké – březňačky), kterého - mnozí se budou asi divit, ve své foto-sbírce v zimním období vyfoceného nemám. Další vycházky do přírody, neboli do revíru patřily srnčí zvěři. Opět se zdá mnohým jednoduché vyfotit v zimním období srnce s dobře nasazeným parožím, ano ale já ho opět doposud neměl. To byl můj důvod, proč poslední dny na přelomu zimy a jara chodit za srnčí zvěří. Kamarád, Rosťa má revír kousek od mého bydliště, velice dobře se stará o zvěř a tam se mně nabídla příležitost fotolovu srnčí zvěře ještě na trochu zasněžené části honitby. Využil jsem toho.
Syn v minulém týdnu nastoupil nucenou dovolenou, domluva mezi námi netrvala dlouho. Pár vět a bylo nám jasné kam vyjet za zvěří, kde si vycházek užít, dokonce i s nabídkou lovu. Já s fotoaparátem a syn s malorážkou, kdyby náhodou liška. První vycházku jsme uskutečnili v úterý. Mínus jeden stupeň, bezvětří a lehce padal sníh. Cesta lesem pro naše vozidlo nebyla vůbec jednoduchá, ale na točnu, na druhém konci lesa jsme se dostali díky synovým zkušenostem z dřívějška bravurně. Na místo přijíždíme půl hodiny po rozednění v domnění, že to bude stačit. Bohužel, při příchodu ke kazatelně jsme zjistili, že je pozdě. Zvěř byla venku a křupající sníh pod našimi podrážkami bot jí zradil. Přesto jsme se uvelebili pod kazatelnou na sedačky a s napětím očekávali, která zvěř se nám ukáže. Netrvalo dlouho, první vyšla srnečka, loňské srnče a po krátké chvilce vyšel srneček. I když sněhové přeháňky neustávaly, fotky jsem pořídil, dokonce jednu fotografii, pro mne zatím jedinečnou. Návrat domů bez řetězů na kolech auta byl nemožný. Zvládli jsme to.
Následující ranní čekanou jsme mohli realizovat až v pátek ráno, měl jsem dvě ranní směny a ty nás posunuly právě až na pátek. Vyjíždíme autem z domova raději v pět ráno. Už na dvoře před domem bylo znát, že se budeme potácet v silném větru. Neodradilo nás to, jen jsem přemýšlel, jak vydržíme aspoň dvě – tři hodiny čekat. Mráz nebyl nijak silný, asi mínus dva – tři stupně, ale ten protivný vítr ho násobil. Na místě jsme něco málo před šestou, místo čisté oblohy nás vítá chumelenice se silným zápaďákem. V duchu jsem nadával, proč zrovna, když mám konečně volné dny, se musí počasí obrátit proti. Při příchodu ke kazatelně navrhuji synovi, aby šel do kazatelny, já zůstanu pod ní. Z kazatelny, nebo vůbec z posedů fotografie nevypadají, aspoň pro mne nijak vábně. Domluveno.
Jen co se uvelebím pod kazatelnou, nachystám si foto-vybavení, vyšel srneček, špičky v lýčí do výšky slechů, radost jsem měl, ale nefotil jsem, záblo mě do prstů tak jako nikdy, kolena jsem skoro necítil a tvář tak za krátkou dobu ošlehanou větrem jsem mněl naposledy, ještě když jsem jezdil na lyžích. Nechal jsem srnečka a říkal si, že až vyjde další zvěř, tak teprve se budu pokoušet o nějaký ten obrázek. Srneček na větru dlouho nevydržel a zašel do lesa, já si nebyl schopný ani nalít čaj, jak jsem mněl zkřehlé prsty. Hodně mi to připomnělo výlet předloni za jelení říji na hřebeny jesenických hor.
Znovu a již po několikáté se snažím rozehřát prsty na rukou, když najednou se vyhrnou z lesa tři kusy srnčího. Nemůžu otálet, zkouším fotit, přicházejí další, prsty mne bolí a zimu zážitkem v těle necítím. Velice těžko se mně ovládá fotoaparát, zumovacím kroužkem téměř nemohu potočit a ostřícím bodem pohnout, přesto zatínám zuby a přes veškerou bolest fotím. Nestačím reagovat na nabízené scény, mrzí mne to, ale chtivost po úlovku mne znovu dostává do akce. Asi po půl hodinovém představení zvěř odchází a já konečně se snažím rozhýbat a zahřát prsty na rukou. Bolest je hrozná! Zážitek a v podvědomí vidina fotografií uložených na kartě mne pomáhají dostat prsty do normálu. Trvá to dlouho, ale konečně přichází neskutečná úleva. První co dělám, otevírám termosku a konečně se můžu napít horkého čaje. Syn schází z kazatelny, balíme věci a v euforii nedávného zážitku odcházíme k autu. Konečně i rozehřátí si plnými doušky znovu užíváme nedávného představení.
Byla to nádhera a úžasný zážitek. Já se konečně dočkal fotografie srnce na sněhu s parožím v lýčí a vůbec fotografie srnčí zvěře v takovém prostředí, které mně v mém albu doposud chyběly a po kterých jsem hodně toužil.
Přírodo - děkuji!!!