Střípky z jelení říje

Letošní rok, po mnoha letech se mi povedlo našetřit tři týdny dovolené jen pro jelení říji, však dočkat jsem se nemohl. Měl jsem možnost ne jen lovit fotoaparátem, ale od kamaráda Rosti mám od loňska povolenku k lovu, která mi umožňuje lovit veškerou, zákonem povolenou spárkatou zvěř, hlavně jelena. Takovou povolenkou se, chraň bůh, nepohrdá a tak se ji hodlám využít. O vycházkách jsem měl představu již ze srnčí říje a mým vysněným přáním bylo, lovit na Měsíční krajině. 

Nádherná lokalita, která mne spojuje s úžasnou loveckou minulostí z let osmdesátých. Ovšem, jak už to v životě bývá, člověk míní, plánuje, sní a život mění.

Tak to bylo i s letošní jelení říji. Na jelení říji, teplé fronty až moc, k tomu nestálé počasí, jednou chladno, pak několik dní teplo, pak pro změnu deštivo a tak to šlo celé tři týdny pořád dokola, samozřejmě i s proměnlivým větrem. Jelení říje podle toho také tak probíhala a mé vycházky stále k ničemu nevedly a nevedou. Střídal jsem ranní šoulačky s obeznáváním, večerní čekanou, stále nic, tak jako u kamarádů, nic. Jediný Martin měl úspěch na „jeho“ Jelení cestě, Jan Moučka se pokoušel o štěstí v horách a i když nějaké zážitky má, spokojený není.

Já kromě toho, že jsem slyšel několikrát troubení, se dočkal vysoké až třicátého září, vyšla mi v pasece laň s kolouchem, která se pro tmu ani fotit nedala, jelen žádný. Ten večer, při návratu domů za úplné tmy, stál jelen mezi kolejemi a lesní cestou, naše pohledy se na okamžik střetly, jelen nečekal, zmizel až za řekou Moravicí a já ho ani nepřečetl. Za celou řadu vycházek se mi párkrát podařilo dostat k srnčímu, ovšem fotit šlo jen jednou a to srnče v rubanisku při návratu z vycházky. Viděl jsem několik kun lesních, až na jeden moment z ranní vycházky v podmínkách nefotitelných, pak lišku, zase za tmy a navíc u hromady starých jablek, nebo výlisků, o lani s kolouchem jsem psal. 

Psát zde zdlouhavě o průběhu jednotlivých vycházek nemá cenu, tak že pár střípků z jelení říje jen obrazem.