Tak tedy pár řádků, ke dvěma větám s názvem - Beze slov….

...

            Letošní rok jsem nechtěl nechat nic náhodě a začít s hledáním obsazených nor liškami už v květnu. Přináší to i riziko, že nepůjde ještě poznat obsazená nora a při důkladnějším obeznávání může po mém odchodu liška, liščata z nory přestěhovat jinam. Liščí mámy u nás ještě nekrmí tak intenzivně myšmi, aby se podle staré lišky dalo vypozorovat, kde má noru. Toto období u nás, (polovina května) jsou liščata převážně na mateřském mléku a značnou část dne prospí v noře. To vše stěžuje obeznání obsazené nory. Přesto jsem se rozhodnul tohle riziko podstoupit. V předešlých letech, jsem vždycky otálel s návštěvou obeznaného místa s norou, že je brzo a pak najednou už bylo pozdě. Ne, že by liščata byla již samostatná, ale kolegové myslivci byli rychlejší. Zlobit se na ně nemůžeme nikdo. Ať si to každý přebere podle svého, ale lišek je opravdu až moc a navíc ta zákeřná prašivina, kterou roznáší! Bohužel, zatím pomáhá jenom lov a to v uvozovkách. Stejně se všechny lišky neodloví. To snad ani není možné. Když ulovíte lišku v jedné části revíru, v zápětí její teritorium obsadí druhá a tak to jde stále dokola. Každopádně, ale nejsem zastáncem, lovit lišku od liščat. Když už, tak by to mělo být obráceně. Osobně jsem letošní rok pozoroval při vycházkách hodně lišek napadených prašivinou. O této problematice jsem se zmiňoval v předešlých mých příspěvcích. Ale odbočuji, tak zpátky k článku.

            Znám hodně míst z dřívějška, kde byla vyvedena liščata. Říkal jsem si, že všechny místa postupně obejdu a uvidím co dál. Určil jsem si pořadí a to jsem chtěl dodržet. Čekal jsem na volné dny a vhodné počasí. První jsem si vytipoval lesík, který je uprostřed, dnes již rozsáhlých luk. Kdysi jsme tam v zimně v době kaňkování norovali, ale bez úspěchu. Nora je velice rozložitá, pod velikým starým pařezem a navíc v kamenitém terénu. Kopání jsme tenkrát zamítli a tak nora zůstala nepoškozená. Hodně jsem věřil, že by tam právě mohla některá kmotra mít své potomstvo. No, věřte, nevěřte, jdu z práce, potkám kamaráda myslivce. Chvilku si vykládáme co nového v revíru a přišlo i na lišky. Říká mi, byl jsem se podívat v lesíku nad Vajglovem, spadl tam strom tak blbě, že leží přes žebřík kazatelny. Chtěl jsem ho odstranit a jak, jdu s pilou ke stromu, najednou vidím v lesíku pohyb. Zůstanu stát, dívám se, co že to je zač. Podívejme se, liščata zabíhala do nory. Rychle jsem prořezal strom, odstranil větve od žebříku a pryč. Takhle mi to vyprávěl kolega. Já jsem hned reagoval, aby tam na ně nechodil, že je půjdu zkusit vyfotit. Stejně jsem to měl v plánu, ale musím počkat na pátek, až budu mít volný den. Slíbil, že počká. Byl jsem moc rád a zároveň jsem se nemohl dočkat volného dne. Také, mně přepadaly myšlenky, že stará kmotra liščata přestěhovala. Bylo rušno blízko nory a to lišky nemají rády. Tyhle myšlenky mně dost znepokojovaly.

            Nastal den, na který jsem čekal. Je pátek, vstávám ve čtvrt na čtyři ráno, vařím si nezbytnou kávu, chystám si pití, nějaký ten oplatek na zahnání hladu, kontroluji ještě foto-vybavení a za tmy vyrážím do revíru. Cestou jsem viděl dost kusů srnčí zvěře, nějak jsem jim tentokrát nevěnoval pozornost. Stále mne hnala vidina obsazené nory. V duchu si říkám, co když bude nora prázdná, nebudeš mít ani srnčí vyfocené. Jak tak polemizuji se svými myšlenkami, najednou šustění, zapraskání větviček a hlučný dopad na zem vedle mě. Podívejme se, větevnice mi přišla popřát hezký den a hezkou vycházku. Naše pohledy se navzájem střetly, lekli jsme se oba, jak kuna tak i já. Jenže lesačka na nic nečekala, hop a zase byla ta tam. To bylo překvapení, už jsem dlouho takhle blízko kunu lesní neviděl. Pěkně to začíná, že by předzvěst úspěšné vycházky? Uvidíme. Pokračuji dále v pomalé chůzi. Vycházím z lesní enklávy a začíná mi dost hlasitě nadávat srnec, kterého jsem přehlédnul ve stěně lesa. Za stálého bákání odbíhá hlouběji do lesa, do krytiny. Ještě dlouho báká a navíc se k němu přidali další jeho kamarádi. Je to jasné, za další hranou lesa zvěř nebude. Šel jsem poklidnou chůzí dál. V dálce na horizontu se pásly dva kusy srnčího. Ani jsem se nesnažil zjistit, co jsou zač.

            Východ sluníčka mně zastihnul u remízku s norou. Sedl jsem si na sedačku a čekal na lepší světlo. Kontroloval jsem směr větru, přitom přemýšlel, jestli bude máma doma, nebo někde na lovu. Zhruba za půl hodinky vstupuji do lesíka. Z dálky se snažím obhlížet noru a její okolí. Řeknu Vám, nic nenasvědčovalo tomu, že jsou lištičky doma. Klid, zase jen klid. Hledám si dobré místo, abych viděl na hlavní vsuky. Samozřejmě, nemůžu mít všechno. Dobrý vítr, dobré světlo a dobrý výhled, prostě to všechno se snad dohromady nikdy nesloučí. I tak jsem si místo k čekané vybral. Bohužel světlo nebylo ideální. Chystám si fotoaparát na stativ, upevňuji před sebe kousek z maskovací sítě a zkouším si teleobjektivem zaměřit na některý ze vsuků. Hrůza, i při vyšší hodnotě ISO je čas velice mizerný. Modlím se, aby sluníčko spěchalo více na oblohu a některé z paprsků mi pustilo na noru. Pohodlné sezení jsem zrovna neměl, ale musím vydržet. To jsem ještě netušil, jak dlouho tato čekaná potrvá. Sedím asi hodinu a půl, stále nic. Začíná se mnou koketovat myšlenka, že liščata jsou pryč. Stará je přestěhovala. Nedá mi to, sedím dál. Čekání mi zpestřují kukačky nade-mnou svým neustálým kukáním, v dálce krákají vrány šedé a občas mi na lesík přilítne káně lesní. Na rozkvetlé plané višni svůj pronikavý, bzučící koncert spustili čmeláci. Za lesíkem se popásá srna. Ani tu nevyfotím, bere vítr a za neustálého bákání odbíhá do protějšího lesa. Když začínám pochybovat po druhé o obsazenosti nory, najednou se ozve za mými zády stará liška. Má vítr a začala velice hlasitě varovat liščata. Pěkně vztekle nadává. ( www.prirodainfo.cz/domains/prirodainfo.cz/zvuky.php?cislo=3076.00 )Tak to bylo povzbuzení! Kmotřičky jsou doma! Liška mě obchází a stále nadává. Kurrrňa! Kdy skončíš s nadáváním, varováním. Poslechla, odešla a byl klid. Teď jde jen o výdrž. Musí jednou z nory vyjít. Asi za dalších dvacet minut se objevuje první liščátko před vsukem. Ve mně by se krve nedořezal! Byl jsem radostí bez sebe. Jen neudělat chybu, žádný prudký pohyb fotoaparátem, musím čekat, půjdou další! Ale co to?! Lišče najednou mizí v noře. Nebudete věřit. Následovalo asi půl hodinové čekání, než se opět ukázalo jedno z liščat. Paráda, za liščátkem jde další a další. Celkem se jich ukázalo sedm. Tak to je nářez, tohle uživit nebude vůbec jednoduché.

            Už to začalo! Scéna, kterou si lze jen těžko představit a věřte, že jako myslivec jsem viděl a prožil mnoho. Liščata se začala nahánět, hrát si, dovádět, no parádní podívaná. Chlape, začni fotit! Dloubne do mne myšlenka, ale kde začít. Nebylo vůbec jednoduché, vybrat nějaký záběr. Když už jsem zaostřil na lišče, okamžitě bylo jinde. Byl to boj, navíc stále špatné světlo, někde i 1/50tina co s tím. Nic, musím fotit a snad něco potom vyberu. Ze začátku na cvaknutí závěrky liščata reagovala a zvědavě nahlížela, co se to tam za tím kmenem stromu děje. Po chvilce si zvykla, dokonce se některá odvážila a šla se podívat blíže k mému stanovišti. Když všechno bylo v tom nejlepším, ozvala se znovu máma. Hlasitým skolením dala potomstvu jasně najevo, že mají být v noře, někde číhá nebezpečí. Nevěřili-by jste, jak všechna liščata na povel zmizela pod zemí. Stará za pár minut zase ztichla a já si začal prohlížet první snímky. Ještě se chvěji z prvních zážitků, když opět z nory vykukuje lišče. Nevyšlo. Zatáhlo se do nory a byl klid.

            Čekal jsem nekonečné další dvě hodiny, než začalo představení nanovo. To i světlo bylo lepší. Začal jsem pořizovat snímek za snímkem. Tahle podívaná trvala zhruba čtvrt hodiny a opět zajela liščata do nory. Co se zase děje! Stara nevaruje, liščata mne neviděla! Za chvilku mi bylo jasno, vítr se točí a tak nešťastně, že vane přímo na noru. Tak to není vůbec dobré. Přemýšlím co dál. Čekat? Nebo jít domů? Zůstanu! Místo měnit nebudu, kdybych ho změnil, neviděl bych tak dobře k vsukům nory a vítr se stejně za chvilku otočí jinak. Prohlížím fotky a přitom přemýšlím, jak dlouho zůstanu. Zůstanu ještě hodinu. Rozhodnuto. Čekám. Za pár minut se opět objevuje na povrchu lišče, snažím se o snímek. Jde to. U druhého vsuku další. Pořizuji rychle pár snímků a znovu mizí jak na povel pod zemí. Vítr! Sviňa vítr mi nepřeje. Kontroluji nové snímky a v tom vidím levým koutkem oka pohyb. Liška! Stará jde domu za potomstvem! Neudělat chybu! Pomalu mířím teleobjektivem k vsuku, je tam! Stihám tři fotky, liška se otáčí a dlouhými skoky je pryč od nory i z remízku. Paráda! Dokonce i jejich mámy jsem se dočkal. Dívám se na snímky a dva ze tří se dají snad použít.

            Teď, už na výsost spokojený se začínám balit a chystám se k odchodu domů. Ten pocit blaha na duši, ten nádherný pocit z krásných, neskutečných zážitků! Neumím to písmenkami ani vyjádřit. Smekám klobouk, děkuji liškám za představení a odcházím. Vyjdu z remízku ven, co nevidím! Lišák, asi tak na třicet kroků přede-mnou s plnou mordou myší a já mám foťák v batohu. Představte si, dokonce mi to ani moc nevadí, krátká, ale pěkná podívaná na starostlivého tátu. Prostě, jak se říká, třešinka na dortu. A tohle byla třešinka, která ukončila definitivně tuto mou krásnou, šestihodinovou a možná i životní podívanou přes hledáček fotoaparátu na potomstvo naší nejrozšířenější šelmy, lišky obecné.

Děkuji moc!! Přírodě ZDAR!!!

Dodatek – druhý den ráno jsem se byl podívat k noře a liščata byla přestěhovaná.