Telefon ...
Úterý večer 29.3. 18:30.
V úterý večer přijdu z práce celkem utahaný. Dám si lehkou večeři, lahváče a u toho listuji novým měsíčníkem MYSLOVOST. Zase mne u pročítání prvních odstavců bere amok. Kam se ta naše myslivost ubírá a kde máme normální logické (selské) myšlení. Co to je za národ, Česko!! Opět mi různé články hlava nebere. Pomalu to rozdýchávám a ani nezapínám počítač a jdu si lehnout. V televizi je fotbal, nebo mám možnost se dívat na western. Rozhoduji se pro western, mám je rád od malička a určitě mi spraví náladu. Náš fotbal bude zase jen k vzteku… Ráno vstávat nechci, chci se po brzkém vstávání do práce trochu vyspat a dát tělu odpočinout. Však do lesa můžu jít klidně i odpoledne, nebo až ve čtvrtek, mám před sebou dva dny volna, tak nikde nespěchám.
Najednou, kolem deváté večer telefon, volá Martin. Máš volno? Ano, mám, dnes jsem právě skončil z ranními směnami. Tak tedy - mufloni okupují kraje lesa a dá se při troše štěstí udělat nějaká fotka, nikam tě nenutím, ale jestli chceš, domluvíme se a já tě ráno vezmu autem. No tak tenhle telefon mi zvedl náladu a do rána jsem pořádně nespal. Samozřejmě jsem s návrhem souhlasil. Domluveno.
Ráno o půl sedmé přijíždím autobusem na místo srazu, přesedám k Martinovi do auta a vyjíždíme do revíru. Hned na jednom z míst, kde mufloni vychází na pastvu, je Martin vidí a v hlavě se mu rodí další varianta dnešního plánu. Když nebudou v horní části, nevadí, dají se celkem dobře našoulat i tady, v tomto úseku. Jsem v klidu. Už jsem si zvykl, že když jedu já, je všechno jinak. Jedeme lesem, zastavujeme v kraji lesa a potichu vystupujeme z auta, jdeme se podívat na louky, jestli jsou mufloni venku. Ano jsou, ale v horní části a vítr nám nedovoluje se k nim dostat. Nasedáme znovu do vozu, objíždíme tenhle úsek a opět zastavujeme na jednom z mnoha lesních rozcestí. Lesem, kterým pomalu šouláme, zaslechneme, jak se berani navzájem měří toulci, který je snad z nich zdatnější. S říjí to samozřejmě nemá nic společného, jen si mladí berani hrají. Tento dunící zvuk toulců mi pěkně rozbušil srdce. Pomalu postupujeme a už je vidíme na loukách před stěnou lesa. Jenom že, jak jsem podotknul, když jedu já, tak je všechno jinak. Mufloni jsou nějací v pastvě dnes nepokojní. Stádo jde hned k lesu, hned od lesa a zase zpátky. Vidíme, jak si berani hrají a měří své síly. Podívaná velice parádní, ale daleko. Jít za nimi se nedá, dopředu ztracená záležitost. Čekáme ve stěně a já se pokouším i na tu dálku udělat nějakou fotku. Z ničeho nic se celá tlupa dává za krátko do pohybu a velikým obloukem a svižnějším tempem odbíhá do hornějších částí revíru. Martin musel odejít, popřál mi štěstí při lovu a šel za svými povinnostmi. Já se pokoušel po čtyřech dojít za další enklávu lesa a pokusit se opět o nějaký snímek. Došel jsem za roh, ale dál jsem si netroufnul. Pozoroval jsem je z dálky a čekal, co bude, co tu bandu mufloní napadne, kam se vydají. Po čtvrt hodině bylo vše jasno. Mufloni nějak znérvózněli a vydali se, ano vydali se, ale jak už to bývá na opačnou stranu. V mžiku bylo po podívané a další naději na případné focení. Louky přede mnou osiřely, jen v dálce se pomalým krokem vracely tři kusy srnčího do lesa z ranní pastvy.
Balím si věci, napiju se čaje z termosky a končím dnešní, letos první vycházku za mufloní zvěří. Podívaná a zážitek parádní, i bez fotek jsem velice spokojený. Snad časem se i ke mně štěstí nakloní a nějakou tu fotku mufloní zvěře udělám. Ono s kamzíky jsem to mněl podobné a také jsem se dočkal.
Martinovi moc děkuji a zase někdy při foto-lovech ZDAR