Tři hodiny ve fotokrytu

            Dnes po nočních směnách jsem se trochu prospal a v poledne šel zakrmit. Moc se mi nechtělo, zase vítr a černošedá obloha, jen sem tam se pokusilo slunce vykouknout. Po delším sebe-přemlouvání jsem nakonec vyrazil. Po příchodu na místo slyším v blízkém okolí pískat, dovolím si napsat, starou známou, a stéle samotnou káni lesní. Pohodím před kryt návnadu, zasypu trochu srnčímu a šel jsem se podívat na jiné místo, kde by šel udělat nový kryt kvůli lepšímu světlu a i lepšímu pozadí. Našel jsem ho. Lesem jsem se vrátil k fotokrytu a zasedl. Mraky se na chvilku protrhly, hned bylo veseleji na duši. Po hodině čekání žádný pohyb, opět se zatáhlo. V myšlenkách jsem plánoval budování nového krytu, když najednou slyším ostré písknutí. Dravec prolétl před krytem, ptám se sám sebe, viděl mě, nebo ne? Zrovna jsem popíjel čaj. Neviděl, káně sedla jen o kus dál od návnady a pomalu šla pěšky k pamlsku. To už jsem se skláněl k fotoaparátu. Opět vzrušující a napínavé, pořizuji pár fotek a kontroluji na displeji nastavení, popřípadě upravit korekci expozice. Nemusím nic ve fotoaparátu upravovat. Na malou chvilku mi i sluníčko zasvítilo a já měl světlo, které jsem si tak dlouho přál. Jenže káně na tento krátký světelný okamžik vůbec nebrala ohled, prostě nepózovala podle mých představ.

Co si jen tak párkrát klovla do návnady, chytila jí do pařátů a odlétla někde vedle mne. Znovu jí návnada spadla, prostě jí neunese. Dál už jsem nečekal, sbalil věci a v tichosti se vytratil. V pokusech o snímek budu pokračovat dál a zároveň budu doufat, že se přidá ještě aspoň jedena káně myšilov k této, již známé domácí krasavici.