Týden dovolené

Návštěvy do „Kulíškova“ skončily a já se vrátil do Červených lomů k norám s napětím, co mě v roklinách nového čeká. Vezu sebou trochu kukuřice a suchého chleba pro černou, často divočáci touto lokalitou prochází, hlavně nad ránem, když se vrací z okolních luk do mlazin. V sobotu ráno jsem si výjezd z domova naplánoval tak, abych byl před východem slunce v lesích.  Mám v úmyslu projít dvě paseky, také mě láká podívat se k louce pod lesem a pak teprve se vrátit k norám.

Skútr parkuji tentokrát až za křižovatkou do lomů, cesta je konečně po předešlých deštivých dnech vyschlá a tak můžu postavit stroj do míst, kde mám větší jistotu jeho bezpečí. Ráno je skutečně nádherné, vítr, lehký, severovýchodní, obloha téměř bez mráčků a sluneční paprsky právě začínají barvit vršky stromů do červena, ptačí zpěv se rozléhá po celém okolí, prostě úžasné ráno. Fotoaparát si dávám přes rameno, tichým krokem jdu za svým. Hned při vkročení do strmější, úvozové cesty postřehnu kus srnčího. Přechází úvoz do přilehlé paseky vpravo od úvozové cesty. Okamžitě fotoaparát letí k oku, kus mám v hledáčku, je to srna, závěrka cvakne, jednou, dvakrát, srna se ztrácí ve vysoké vegetaci, já se pokouším najít srnče. Jsem naivní, i kdyby ho měla, v tak vysokém porostu bych ho jen stěží postřehl. Pokračuji kolem dvou pasek po dost zničené lesní cestě, naráz se zarazím, periferním viděním postřehnu pohyb ve starých, zarostlých kolejích, lišče. Bohužel, vědělo o mně dříve. Při stěně lesa jsou vyježděné koleje a já si umanul, že zkusím šoulat krajem lesa, bez ohledu na směr větru. Zvědavost, co za tím, nebo dalším rohem lesního porostu na mě čeká, mě hnala dopředu. Vyplatilo se. Za druhou enklávou postřehnu pohyb něčeho, asi srnče. Omyl, je to hlava lišky, dospělé lišky, která se snaží o ulovení kořisti pro své potomstvo. Přesně vím, odkud liška je a kterým liščatům se snaží nalovit něco k snídani. Jsou to šelmičky z roklin v lomech, později jsem zjistil, že lišče není jedno, ale dvě. Přikrčím se, fotoaparát mám nachystaný, liška s jedním hrabošem v mordě jde v koleji přímo proti mně. Než zmizela v lese, dvě fotky mi dopřála, i když přes vysokou trávu, mám ze setkání i s fotek radost. Vracím se, jdu k norám. Hned při příchodu k norám v roklinách, na předem vyhlédnuté místo zakrmím pro černou. V minulém roce se mě tady setkání s lončáky povedlo, tak si myslím, že trochu kukuřice, či suchého chleba by je mohlo podržet v roklinách při návratu do mlazin déle a já bych měl příležitost k pozorování i k fotografování. Pak vyměním karty ve foto-pastech, zasednu k odpočinku, popíjím čaj, je mi moc fajn. V protějším, starém stromu bez kůry, bez vršku mají strakapoudi mladé, pokouším se o fotku, jenomže z místa, kde sedím, fotku ať se snažím sebevíc, pořídit prostě nejde a přemisťovat se nechci. Dopíjím čaj, když uslyším za mnou prasknout větvičku, ohlédnu se - srnec! Stojí jak socha mezi stromy a kouká mým směrem, tak a co teď! Můj pohyb samozřejmě postřehl, ale naštěstí neví, kdo jsem. Vydržel stát celou dobu, než jsem se natočil i s fotoaparátem a dokonce i tři fotky mi dovolil, tak to je neskutečná paráda!

Domů odjíždím hodně spokojený, navíc se těším na příjezd Petra z Chebu, výborného kamaráda. Máme spolu strávit několik dní na horách s ubytováním v hotelu Petrovy kameny s cílem – kamzík horský. Mě začíná týden dovolené a tak nechci promarnit žádnou příležitost k vycházkám do přírody, proto taky hned v sobotu, po příjezdu Petra jdeme na čekanou k norám do lomů. Večer nám z vedlejší nory, na kterou jsme vsadili, podle záznamů z foto-pasti nic nevyšlo, ale z hlavního hradu už o půl osmé byl jezevec venku. Ráno, povzbuzen večerním pohledem na jezevce si jde Petr k noře sám, já jedu do lesa později. Prošel jsem se nad kolejemi a potom teprve jdu k norám za kamarádem. Už při příjezdu do lesa mě u cesty pozdravil kňour, ale tak, že jsme se málem srazili. Černý rytíř, zhruba metrákový se mi ukázal na cestě a jak se ukázal, tak taky zmizel. U kolejí mne „vítala“ laň, jenomže vítr mi nedovolil dostat se blíže k vysoké. Po dalších několika krocích slyším přecházet zvěř, řeku Moravici. Vidět k řece není, kolem kolejí je tak vzrostlá buřeň a různé křoviny, že jen zvěř takovým porostem projde, přesto si myslím, že šlo o černou. V pasekách nad kolejemi čekal kolouch, který mě, jak jinak viděl dříve. Pak už díky točícímu se větru, jen bákající srnčí, srna, dva srnci a jeden kus, ani nevím, jestli srna, nebo srnec. Srnu se mi podařilo zvěčnit i při mé prekérní situaci malé potřeby, Petr u nor, doprovázen nečekaným návštěvníkem, Tomášem, byl bez úspěchu.

Večer usedáme k hlavnímu, jezevčímu hradu opět v roklinách. No usedáme, Petr zaléhá pod maskovačku a já se uvelebuji pod hrad do rokliny z levé strany. Ráno jsem si to místo chystal protože záběry z fotopasti napovídaly, že právě odtud by se mohly podařit dobré záběry jezevce. Dlouho jsem na místě nevydržel, strakapoudí křik z jejich blízkého hnízda ve stromě, mě normálně vypudil. Nakonec jsem musel post opustit a jít se usadit o kus dál, mezi dva stromy tak, abych se mohl opřít o spadlý strom a zároveň viděl na jezevčí vsuky. Strakapoudi se po delší době trochu zklidnili, obloha se protrhala, světla lehce přibylo, i když u nor v roklinách je tma snad celý den. S napětím, pod zeleným baldachýnem a při neustálých náletech dotěrných komárů čekáme, myslím si snad na zázrak. Najednou si moc jistý s jezevci ani liškami nejsem. Jezevci vychází nepravidelně, a lišky se toulají po okolí hodně daleko, a i když včera byl mladý sádelník venku z nory celkem, v uvozovkách brzo, tak dnes, moc nevěřím, že se scéna ze včerejška zopakuje. Co tak přemýšlím o chování obyvatel nor, naráz zaregistruji pohyb po pravé ruce. Kouknu pořádně do těch míst, zároveň mnou prostoupila neskutečná radost, dospělá liška i s liščetem jsou z ničeho nic před námi! Konečně bude mít kamarád Petr pořádný zážitek z našich revírů, já samozřejmě také. Lišky se pustily do kukuřice pro černou, a jak jím šmakovalo, bylo vidět z chování dospělé zrzky. Tu necelou dvacetiminutovku jsme si užili náramně, skvělá podívaná, která se nenabízí každý den. Lišče, bylo vidět, že je dost bázlivé, dospělá, máma od liščat se závěrky vůbec nebála, až pohyb Petra jí polekal. Liška, která právě přebarvuje, je zřejmě loňské lišče a je na ní vidět, jak je strhaná z péče o potomstvo, hladová, ustaraná, řekl bych hodně unavená. Pozorování liščat je opravdu nádherný zážitek pro každého z nás, ale když se u liščat objeví jejich máma, teprve si člověk uvědomí, jaký je to v divočině těžký boj o přežití toho, či onoho druhu. Po západu slunce co nejtišeji odcházíme od nor s neskutečnou radostí, zároveň s hlubokou pokorou s nezapomenutelným, zážitkem, který do naší paměti na vždy vryla, aniž by to tušila, liščí máma.

JESENICKÉ HORY

Příjezd do hor Jsme si s Petrem naplánovali na pondělí, na pátou ranní. Počasí příjemné, prosluněné ráno konečně bez otravných komárů a vítr od jihovýchodu. První výšlap uskutečňujeme pod Petrovy kameny, cíl – kukačky. Zrovna u nás na jesenických horách probíhá jejich tok a tak se pokoušíme o fotky, které máme vymyšlené z loňského výletu do hor. Vydrželi jsme se s nimi bavit téměř tři hodiny, ale tu pravou fotku nemáme. Kukačky sedaly všude kolem nás, jen na ten předem vyhlídnutý, lišejníkem ozdobený, smrkový pahýl. Ukončili jsme fotografování kukaček a šli se ubytovat, dnes již na hotel Petrovy kameny. Po ubytování jdeme prozkoumat terén do pralesa. Už, jen se projít pralesem je neskutečný zážitek, když si k tomu představíte, že tamhle stojí kamzík, anebo jinde, tak se z průzkumu pralesem stává napínavá šoulačka, pro nás obohacená i tím, že na konci naší trasy kamzíky opravdu postřehneme. Byli tři, bohužel, věděli o nás dříve, než my o nich, nevadí, pro následující výpravy do hor nás to hodně povzbudilo. Po návratu na hotel Petr šel zkusit vyfotit kosa horského a já musel zalehnout, záda mě tak bolela, že vycházku s kamarádem jsem odmítnul. Tušil jsem, jak to dopadne, Petr má na fotkách co chtěl a já kvůli bolesti zad nemám nic. Stejně mám radost, že se Petr vrátil z fotkami kosa na kartě.

K večeru se spustil vytrvalý déšť, vítr se znovu vrátil ke svému, je severovýchodní, nám absolutně nevyhovuje. V úterý ráno vstáváme v pět a to, do vytrvalého, hustého deště. Přesto do horského pralesa vcházíme zhruba o půl šesté a hned za první zatáčkou, pod chodníkem zrazujeme dva kusy vysoké, jen jsem postřehnul, že to byla holá. I když se konečně díky dešti dalo jít potichu, žádnou další zvěř jsme nepotkali. Já se vrátil na hotel před polednem, v botách bylo vody, jako bych jí nabral z potoka. Petr vydržel do oběda a kromě hřbetu od jednoho kusu vysoké a kuny neviděl nic. Kuna lesní samozřejmě potěšila, ale kamzíci nikde. Odpolední, krátká vycházka nepřinesla žádnou změnu, jen se mi potvrzuje, že kamzíci na horách miznou!

Ve středu ráno zkoušíme znovu prales, já přitom kamarádovi Petrovi povídám a ukazuji na protější svah hor, že tam určitě zvěř bude, ale nikomu z nás se nechce procházet údolím a pak se „šplhat“ na hřeben na Vysokou holi. Z hotelu odcházíme v pět a hned pod chodníkem, díky směru větru nám nadává srnec, báká jak kdyby mu šlo o život, je mi jasné, že vysokou už nemámě šanci potkat. Pomalu, co nejtišeji přicházíme do míst loňského setkání s kamzíky, opět nic, ani stopy, ani trus, žádné pobytové znaky, od jakékoliv zvěře a já mám znovu pocit, že zde zanechává stopy jen lov. Petr toho rána aspoň vyfotil datlíka tříprstého, vzácnost našich hor a mě se při návratu z „na zvěř prázdného pralesa“ podařil aspoň dokumentační snímek mladého kosa horského.

Pobyt byl každopádně odpočinkový, procházky pralesem úžasné, jen ta naše ozdoba Jeseníků nám k dokonalosti chyběla a to kamzík horský. 

Fotografie většího formátu - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/9900398