Týden prázdnin s vnukem

Davídek je u nás na prázdninách a já jsem si vzal aspoň týden dovolené, víc bohužel nemůžu, abych s vnukem mohl strávit týden v přírodě. Hlavně na rybníku a dopřát mu zážitky a snad i první fotky ledňáčka. Ledňáčka si hodně oblíbil, má to asi po mě. Dokonce zná i latinský název a ví, jak a co loví, jak hnízdí a já jsem moc rád, že je chlapec natěšený na setkání s drahokamem našich vod. Přes den se nenudíme, vyrábíme krmná zařízení pro zvěř, slaniska, zastřešené korýtka na obiloviny, no a taky nějaké ta krmítka pro ptáky. Chvilku ho to baví, ale jak je něčeho moc, však to asi všichni znáte, je toho příliš. Střídáme zábavu, tak aby vnuka nic neomrzelo. Chtěl by hrát fotbal. To já si s ním rozdávat nějaké to běhání za mičudou nemůžu, vydržím chvilku a pak si musím sednout na lavečku před domem, no jasně dám si pivko a odpočívám. Povídám, však táta ti přijede a pak si zahrajete. To mu někdy nestačí, tak jde za babičkou; babi, pojď si zapinkat, a ták unavená babička ze zápřahu dopoledních povinností se obětuje a jde si s klukem hrát. Mezi tím dodělávám krmné zařízení, druhý den odpoledne ho jdeme společnými silami odnést za chalupu do jedné, dnes již vzrostlé, smrkové mlaziny. Vnuk nese střechu, já se synem se dělíme o další části stavby a babička nese hned krmení, prý aby to našla zvěř co nejdříve. Já nic nenamítám, jsem vlastně moc rád, že to baví celou rodinu.

Druhý den brzo ráno vstávám, než se chlapec vzbudí, jezdím do lesa. Domů přijíždím po šesté, tak abychom mohli v klidu vyrazit s Davídkem na rybník za ledňáčky. Ve středu se k nám připojil i syn. Byl na nás pohled určitě zajímavý. Každý batoh na zádech, syn navíc fotostan, já karimatku, vnuk nesl sedačky v rukách a na zádech batoh s fotovybavením - Canon EOS 7D MARK II teleobjektiv 70-200/2,8 s telekonvertorem 1,4. Závaží na zádech mu nevadilo, nesl se hrdě, chlapec, fotograf a já, nebudu to skrývat, měl samozřejmě radost. Kluci zasedli do fotostanu, já si lehl o kousek dál pod strom za maskovačku na karimatku, bylo moc dobře. Měl jsem za sebou ranní, musím napsat úžasnou vycházku a tak jsem jen pozoroval hladinu a v duchu si přál, aby se chlapcům podařil ledňáček vyfotit. Není to jednoduché, však to všichni znáte, když zrovna si přeji pro kluky ledňáčka, tak se jako naschvál tyrkysovému klenotu nechce. Mezi tím se mi stále odehrává ranní příběh z revíru.

Vstávám ve tři, klasikou je má nezbytná černá káva, vyjíždím před čtvrtou. Dnes do Červených lomů nejedu, „ničitelé přírody“ začali těžit, jinak je snad ani nazvat nejde, zrovna v mých nejoblíbenějších místech. Jedu nad koleje. Na minulé procházce touto částí revíru jsem si našel místo u jedné z pasek, u cesty šikovný pařez k čekané, ze kterého jde větší část paseky přehlédnout, vítr mám dobrý. Ve tři čtvrtě na pět sedím na pařezu, za mými zády svítá, ale od západu se zatahuje, kazí to blížící se východ sluníčka, ale i tak, náladu mi šedivé mraky nekazí. Na jednu z mnoha větví v hromadách klestu sedl mladý ťuhýk. Dvakrát cvakne závěrka a je na kartě, aspoň něco, říkám si. Prohlížím fotky, hodnoty na fotografování drobného ptactva jsou hrozné, uvidím doma. Čas se blíží ke čtvrt na šest, koutkem oka postřehnu směrem od kolejí, od řeky pohyb.  Náhle by se ve mně krve nedořezal, vždyť to je daněla, co si beru fotoaparát do rukou, okamžitě mě postřehla. Zkouším fotit, vtom postřehnu, že není sama. Za ní stojí mladý špičák, neví vůbec co se děje. Otáčí hlavou na všechny strany a k mé nelibosti stojí zrovna tak blbě, že vyfotit ho nejde. Teď si přeji, aby oba nevšední návštěvníci paseky pomalu popošli, a já mohl zvěčnit oba v jedné fotce. Samozřejmě nic takového, daňčí zvěř sice popochází, ale místa, kde je aspoň trochu vidět je strašně málo. Buření v pasece je hodně vzrostlé, hromady klestu, i když to z jara tak nevypadalo, jsou hodně vysoké, zvěř se za nimi, dokonce i daňčí v klidu schová. Přesto se mi povedlo pár snímků, pro mnohé dokumentační, pro mě skvělé i s úžasným zážitkem. Přirovnal bych toto překvapivé setkání k setkání z měsíce května s laní a kolouchem.

A hle, najednou mne z příběhu probere podezřelé písknutí, v zápětí modrý blesk prolétne nad hladinou, zasedl na protějším břehu rybníka. Jak mám teď dát klukům vědět, aby zpozorněli. Musím věřit, že jim dlouhé čekání neotupí pozornost. Několikrát prolétl drahokam před námi, sedal různě. Jednou si sednul hned vedle mě do větví bříz, vystavoval se v celé své nádheře, je to mladík, asi se tolik ještě nebojí, nebo neví. Pro mě je to výzva, zároveň si říkám, jestli má vůbec cenu se o něco pokoušet. Všichni víme, jak takové pokusy končí, když už to vypadá na zdárný úspěch, ve vteřině je po všem. Nedá mi to, jdu do akce. Tentokrát mám výhodu, že nemám stativ a tak jen beru fotoaparát ze země, otáčím se, mám to přes ruku, co přes ruku, přes rameno, ledňáček zatím drží, já mu vysílám z mého mozku signály; vydrž! Vydrž! Ještě kousek a už tě budu mít v hledáčku. Konečně ostřím, závěrka cvaká, mě berou křeče, ale nevzdám se, nesmím polevit! Ještě, aspoň jednu dávku fotek, kvůli případné neostrosti a je hotovo. Musím s nohama do jiné polohy, ulevit rukám, konečně. Naráz slyším závěrky z fotostanu, no paráda, kluci se dočkali, ledňáček se před nimi vystavoval hodnou chvíli a ze všech stran. Dnes mám další radost a to před dnešním ledňáčkem, vlastně den před, jsme, na tom samém místě fotili pisíka obecného. No není to nádhera?!

Než jsem se stihnul doma převléct, Davídek už měl fotky v počítači a hned po něm táta. Podívejme se, jak to kluka chytlo. Přisedl jsem k vnukovi, probrali společně fotky a tak jak jsem slíbil, jednu nachystal na tisk A2. V budoucnu se vnuk podívá na stěnu a řekne; to byl můj první!

Čas neúprosně letí, mě za dva dny končí „prázdninová“ dovolená, po letech musím napsat skvělá dovolená se synem a vnukem, ještě musíme stihnout vyrobit jedno slanisko do Mlýnského, za chalupu zanést krmítko pro ptáky i se slunečnicí, zkontrolovat fotopast, po případě vyměnit kartu a těšit se na další podobné dny vnukových prázdnin.

A něco z fotopasti - 

Kolem prošla několikrát srna se dvěmi srnčaty a i kuna se ukázala.