U Poustevny po II po III i po IV

Čtvrtý den mého volna, čtvrtá vycházka do revíru za srnčí říji. Do dnešního rána jsem o srnčí zvěř ani nezavadil, nezradil, neslyšel bákání, vůbec nic, jakoby srnčí vymřelo. Vysvětlení; na jedné staré cestě po sobě zanechal stopy vlk. Mým očím se moc věřit nedá, ale přísahám, byly to stopy vlka. To by mi objasnilo pohyb, vlastně ne-pohyb srnčí zvěře, přesto jsem se návštěvy lesa nevzdal. Kamarádi mi radili, abych vyzkoušel louky, remízky, přilehlé meze, tam musíš srnčí vidět, vyfotit a tak dál. Dokonce mě to nahlodalo natolik, že jsem chtěl vyjet k Lágrům, anebo k Vojenskému, přesto zvítězil les. Na loukách, mezích i u keřů mám srnčího nafoceného dost, ale v lesních zákoutích málo. Přitom fotky z takového prostředí mají jiný náboj, jinou atmosféru a ve finále neskutečné napětí při fotografování.

Když mé rozhodnutí padlo pro les, tak opět za Poustevnu. Ani nevím proč, ale už někdy kolem osmdesátých let minulého století, jsem si tuto lokalitu hodně oblíbil, možná kvůli slukám, jarní tah tam býval snad z celého revíru nejlepší. Je to druhá část revíru v Mlýnském po Měsíční krajině, která mi hodně přirostla k srdci. Tento týden jdu za Poustevnu podruhé.

Je 13.8 druhá vycházka za Poustevnu, druhé setkání s černou zvěří. Ovšem nefotitelná záležitost, aspoň pro mne. Osmnáct selat, jedna bachyně (což je asi velice špatné od lovců) mi přesazovala linku tak rychle, že fotky z tohoto setkání nemám.

Je 14.8 neděle ráno, třetí vycházka do této lokality a navíc za stálého mrholení. Tentokrát jedu do lesa zhruba o hodinu dříve, to kvůli větru. Je stále severovýchod, to mi k Poustevně moc nepasuje, ale obcházet celou část revíru se mi nechce. Říkám si, budu tam včas, vítr můj pach odnese a za hodinu by snad zvěř neměla vědět, že jsem tady. Při příchodu k lince zrazuji, bohužel, kvůli šeru jelena, mrzí mě to a moc, ani nevím, jaké měl paroží. Hned mi tento moment vrazil do podvědomí skeptické myšlenky a tím mi to nahlodalo i z domu vezenou dobrou náladu. Dlouhou dobu stojím na místě, přemýšlím, jestli má vůbec cenu dál pokračovat. Nakonec z mého původního plánu neuhýbám. Rozednilo se, moc světla není, ale aspoň vidím pod nohy a vidím, kam šlapu. Noční déšť větvičky proměnil v pružnou hmotu, nic mi pod podrážkami nepraská, ptáci mě neprozrazují, mírný šelest větru mi hodně pomáhá k tichým krokům, které mne vedou k mému oblíbenému stanovišti. Po pár metrech zapomínám na zrazení jelena, čím dál více se soustředím, co přijde dál. Jen co dojdu na místo, vítr zesiluje, některé větve buků praskají, lámou se, na náladě mi to nepřidává. Déšť zesílil, začínám mít obavy, že mi ani nepromokavý mundůr nepomůže. První přeháňka se přehnala, já kupodivu nepromoknul. Je tři-čtvrtě na šest, sedám si na pařez u stromu, který mám od loňského roku zmapovaný. Světla moc není, ale tady vlastně není, ani když je jasná obloha. Fotoaparát si chystám do pohotovostního stavu, i když nevěřím, že bych mohl v těchto podmínkách vůbec fotit. Zkouším ostřit na některý ze stromů, hrůza. No nic, budu čekat. Do příchodu černé mám zhruba hodinu čas, světla by mohlo být více. S tím, bohužel nic nenadělám. Další dešťová smršť se přehnala přes revír, to už je půl sedmé, čas černých rytířů přichází. Další půl hodiny čekám, dnes nic. Možná v tomto počasí mají zpoždění, říkám si. Déšť se zmírnil, já mohu vytáhnout oplatek a „posnídat“. V zápětí periferním viděním postřehnu pohyb z levé strany, kouknu pořádně – srnec! To snad není možné, po páté vycházce já vidím srnčí a ještě k tomu srnce! Přesně, tak jak to bývá, jsem nepřipraven. Fotoaparát lovím z batohu, srnec se v lince otáčí a jde ode mne po lince pryč. Vytažení fotoaparátu neskutečně dlouho trvá, konečně ostřím, srnec se nezastavuje, já doslova volám na srnce - „STŮJ!“ Srnec otáčí ledabyle hlavu a já zkouším v té tmě fotit. Jasně, zjišťuji, že mám ohnisko na sto-padesát, rychle přitáhnout ohnisko a znovu volám na srnce a znovu se pokouším o fotky. Hodnoty hrozné, ale chci aspoň dokument, vždyť konečně po pěti dnech vidím srnce! Srnec pomalu odbočuje do mlaziny a já jsem nehorázně naštvaný na sebe, že mám vábničku až někde ve třetí kapse oblečení. Po odchodu srnce prohlížím fotky, v duchu si nadávám na svou nepřipravenost, na svojí blbost!

Opět přichází prudký déšť, ale ne zas tak silný, jako před chvílí. Pod korunami buků se snažím ohnout dešti. Po přeháňce zkouším vábničku. Netrvá to ani minutu, když postřehnu pohyb v protějším porostu. Oči „ostří“ oplatek, který mám sebou ke snídani, letí na zem, fotoaparát do ruky. Srnec, kde se vzal ani nevím, ale je tam, a navíc v místě, kde jsem si srnce moc přál. Najednou mám problém opačný. První srnec se ne a ne zastavit při odchodu směrem ode mě a tady se srnec nechce zastavit při příchodu směrem ke mně. Přesto zkouším fotit, i když vím, že to je dopředu prohraná záležitost. Tma je taková, že fotka zvěře v pohybu snad ani udělat nejde. Na srnce několikrát doslova volám: STŮJ! Nic, srneček stále jde za svým, zkouším na srnce volat různými pazvuky, nic! Doslova křičím – tak se konečně zastav! Nic, ten srnec je snad hluchý a slepý zároveň. Když mám druhého srnce po pěti vycházkách před sebou, tak ani fotku neudělám?! Mladík je zhruba třicet kroků přede mnou, já znovu zařval: tak se ty srnčino zastav! Konečně srnec otáčí hlavu, nevěřícně na mě hledí, a já roztřesenýma rukama se snažím pořídit několik fotek a jen v duchu doufám, že některá z nich bude aspoň trochu ostrá. Srnec mi dal opravdu dost příležitostí k fotografování a i s prostředím ve fotografii jsem nakonec spokojený.

Po odchodu srnce si uvědomuji, že už prší jen ze stromů, to když se zvedne vítr. Kontroluji fotky, v duchu si říkám, zároveň se chválím, že jsem zachoval věrnost oblíbenému, lesnímu zákoutí, a jak říkával můj táta, trpělivost se vyplácí. Tahle lokalita se mi za věrnost odměnila neskutečnými zážitky a já z nich mohl pořídit několik fotek. Věřte mi, jsem za ně, moc a moc rád.

Za Poustevnu počtvrté.

Je pondělí 15.8 mám dovolenou, to proto, že v pátek jsem musel na mimořádku do práce. Po deštivé neděli na mě čekalo krásné pondělní ráno. Opět jsem v Mlýnském na horní křižovatce něco málo před rozedněním. Tentokrát si chystám vybavení do pohotovostního stavu hned. Je sice mlha, šero, ale obloha bez mráčků a od západu přes mlhu prosvítá měsíc. Zrazený jelen z předešlé vycházky mě nutí šoulat, ještě opatrněji, než při minulých vycházkách. Po pár krocích se pokaždé zastavuji, naslouchám, očima kontroluji každý podezřelý předmět kolem cesty. Znám je téměř všechny, ale v mlze vypadá všechno jinak. Jsem asi sto metrů před Poustevnou, na cestě postřehnu pohyb, nevím vůbec co to je za zvěř. Stojím, čekám, snad se zvěř zase vrátí na cestu. Někdy to tak obyvatelé lesa dělají. Taky že jo, na cestě zhruba šedesát metrů přede mnou stojí kus. Vysoká to není, v šeru rozpoznávám, že jde o srnčí. Kus stojí na cestě, já se pokouším o fotku. Srnčí odchází, já pokračuji za Poustevnu do mého oblíbeného „království“. Na pařez usedám za pět minut šest. Chystám hned vábničku, ne jako minule, kontroluji nastavení ve fotoaparátu, přitom postřehnu pohyb na lince zhruba sedmdesát metrů směrem nahoru. Srnčí! Okamžitě letí vábnička k ústům, písknu jednou dvakrát, pak už není třeba. Nastává mi problém se zastavením srnce, tak abych mohl pořídit slušnou fotku. Srneček se mi občas ztratí v porostu starčeku, pak se na krátko mihne mezi stromy a já jsem čím dál více nervózní, že se k fotografování ani nedostanu. 

Už je moc blízko, musím se pohnout, srnec zarazil, naštěstí pózuje mezi stromy, já rychle posunuji ohnisko na 340mm, fotím, zároveň vím, že tento moment bude velice krátký. Vítr mu do větrníku přivál, pro zvěř tak nechutný pach a za stálého bákání odbíhal do houštin. Sedím hodinu, nahoře přes linku proběhne kus, jasné je, že jde o srnce. Ten na vábičku nereagoval, až po asi půl hodině se mi objevil za zády. Fotku mám, ale jen opravdu jako dokument, nelíbí se mi světlo a ani hloubka ostrosti není dobrá.

Srnec zašel hluboko do porostu, já chci balit věci, když postřehnu na konci linky přebíhat divočáky. Fotku černé nemám, nešlo to, bylo to hodně daleko, nevadí, zážitek to byl parádní.

Dnes končím s vycházkou, s vycházkou skvělou a mně nezbývá, než napsat; Poustevno, mnohokrát děkuji!