Únor se srnčím

Když jsem v neděli 5 února konečně po několika letech vyfotil srnečka s parůžky v lýčí se zimní náladou, myslel jsem, že to bude nejspíše poslední fotka srnčího na sněhu. Byl a stále jsem za ten zážitek a fotky srnce nesmírně rád. Ve čtvrtek a pátek 9 – 10 února se mi nabídlo pracovní volno, hned my bylo jasné, jak s volnými dny naložím. Ještě ve středu odpoledne chystám letninu, obilí do tašky a slunečnici pro ptactvo.

Ve čtvrtek nad ránem je mínus sedmnáct, měsíc s oblohy svítí do oken a já přemýšlím, jestli v takovém mrazu mám vůbec jít ven. Jak se blížil čas k rozednívání, mráz začal ustupovat, zastavil se na mínus devíti, tak to už by asi šlo. U oblékání piju kávu, beru krmení a v sedm hodin jdu z domu, je deset minut před východem sluníčka, vítr jihozápadní. Vyšlapaným chodníkem pomalu ukrajuji z mírného kopce, přemrzlý sníh neskutečně křupe pod botami, v tom ranním klidu musí být křupání slyšet pěkně daleko a směr větru mi taky na dobré náladě moc nepřidává. No nic, zakrním, odpočinu, dám si horký čaj a pomalu se zase budu poroučet domů, říkám si cestou ke krmelečku. Jen co dojdu na místo, sluneční paprsky pronikají mezi stromy do vzrostlé mlaziny, v korunách stromů se ozývají hladové sojky a vůbec jim má přítomnost, zdá se nevadí. Zakrmím tak jako vždycky, usedám do fotostanu, připravuji fotoaparát, v takovém až červeném světle bych žádnou fotkou nepohrdl. Naliji si čaj, koukám a nevěřím svým očím, srnčí je tady, čtyři kusy. Tak to je překvapení, to je nádhera! Srnčí obstoupilo krmeleček snad, jak podle školního zasedacího řádu. U smrku srna, vedle ní srnečka a z druhé strany srnec s loňským srnečkem, tak jak je vídávám na fotkách z fotopasti. Jen co se uklidním, začínám pořizovat fotky zvěře v nádherné ranní atmosféře. Sojky vůbec nevnímám, soustředím se jen na srnčí, jak mi vejde kus do volného prostoru, fotím. Čtyřicet minut úžasné podívané, s báječným zážitkem. Po hodině odcházím domů, cestou se občas kouknu za sebe, jen tak ze zvyku. Nebudete věřit, srnčí leží ve stěně lesíka pár metrů nade mnou, je za větrem, vyhřívá se. Koukám, srnčí taky, nezvedá se ani se nehne, jen mě pozoruje, jak odcházím domů. V pátek se musím vypravit s krmením znovu.

Psát o páteční ranní vycházce asi nemá smysl, bylo by to, jak přes kopírák. Samozřejmě je vyžráno, letnina je taky pryč, letos té letniny musíme nasušit daleko víc, moc jim chutná. Nečekám vůbec dlouho, jen co jsem se uvelebil a nachystal fotoaparát, zvěř byla u krmelečku. Znovu srna provedla letmým pohledem kontrolu fotostanu, a bez otálení se srnčí pustilo do prostřeného „stolu“. Postavilo se ke krmelečku tak, jako včera. Každý kus má své místo. Zhruba po hodině pomalu jeden po druhém odchází, znovu zaléhají pod stromy ve stěně lesa, a opět mě pozorují při mém odchodu domů.

Odcházím nesmírně šťastný, na výsost spokojený a s blaženým pocitem v srdci.

Fotografie ve větším provedení - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/9442762

Krátké video - youtu.be/uvM-daZb670