Už to začalo.

            Po ledňáčcích přichází na řadu srnčí říje. Hned na první vycházce za touto ušlechtilou a troufnu si napsat nejhezčí zvěří naši přírody, jsem zjistil, že srnčí říje už probíhá. Při ranní šoulačce se mi předvedli dva samostatní srnci, jeden v třetí věkové třídě, druhý v druhé v.t. – běhali po loukách jak ohaři s větrníkem u země a hledali pro ně tak slastnou vůni říjné srny. Fotit nebylo možné, teprve se rozednívalo. Nevadí, po jejím opuštění scény pokračuji dál. Za dalším lesním porostem srnec už srnu honil, ale pokládání zřejmě proběhlo někde v krytině, nebo teprve mělo proběhnout. Při pokusu dostat se k nim na slušnou vzdálenost chytli vítr a srna to vzala kvapem do Červených lomů, samozřejmě srnec jí velice svižně následoval. Další dva srnčí páry jsem viděl až za horizontem a dost daleko.

            V jiné části revírů, samej ohradník, krávy a zase krávy, opravdu skvostná podívaná na naši přírodu. Pěkně proměňujeme přírodu do krásy, jen co je pravda!!!! Nas…. jsem šel domů.

            Druhý den (31.7) ve čtyři hodiny ráno mě to táhlo znovu k Červeným lomům, kolem Břízek, k Ostrůvku (tak máme pojmenované některé části honitby) a po krátkém odpočinku u Ostrůvku domů. Viděl jsem dvě lišky, byly na horizontu a daleko, jedenáct kusů srnčího, také všechno daleko a navíc někteří srnci o mé osobě věděli dříve, než já je spatřil. Nemělo smysl se za nimi jakkoliv honit. Od Ostrůvku domů jsem to vzal ke starým políčkům za dědinou, protéká pod nimi potůček, který je hustě obrostlý olšemi, vrbami a osikami. Spodní porost kolem potoku tvoří jen kopřivy, lebedy a pro člověka neproniknutelná křoviska. Hned při vykouknutí z lesní pěšiny vidím zajíce, kouká přímo ne mě. Hmm, zase pozdě, zase nepozorný, ušák odbíhá a já, už s větší opatrnosti pokračuji dál. Za hranou lesíku postřehnu, jak srnec honí srnu. Pomalu postupuji k malé mezičce, usedám do mokré trávy a doufám, že naberou směr ke mně. Není mi přáno, odbíhají k potůčku, chvilku slyším praskání starých napadaných větví a potom jen klid. Sedím, říkám si dám desetiminutovku odpočinku, co kdyby. Napadlo mně zkusit písknout. V minulosti se mi párkrát podařilo připískat srnce i od srny, tady bohužel ne. Ale i tak, ten nápad s vábením nebyl vůbec špatný. Po krátkém zavábení se z krytiny vyhoupl kus srnčího. Koukám jak z jara, vždyť je to srnče. Fouknu do vábničky a srnčátko nabralo směr přímo za zvukem vábničky. Měl jsem radost jak malej kluk, fotím, pískám a fotím. Srnčátko se předvádí před teleobjektivem v celé své kráse a já musím posouvat ohnisko, abych měl i kousek prostoru kolem něho.

            Zážitek mi hodně spravil náladu ze včerejšího dne, opravdu byl suprový. Doufám, že to je předzvěst dobrého startu za letošní srnčí říji a že tyto fotografie nebudou poslední.