V lese je klid, asi jak před srnčí říjí a tak opět jsem vzal zavděk návštěvy našeho rybníka. Překvapil mě hodně. Pestrost vodního ptactva, kterého jsem na rybníku léta neviděl, snad naposledy jako kluk školou povinný, mě ohromila. Samozřejmě, kačeny, volavky, vrátily se labutě, občas prolétne pisík, ale co, mimo ledňáčků, se kterými jsem počítal, se na hladině prohání Lyska černá. Vypadá to na párek. Věřit mi moc nebudete, ale dalším hostem rybníku je Potápka malá, vzácný to druh u nás. A abych doplnil ptačí společenstvo, nechybí mezi nimi Slípka zelenonohá. Nádherná podívaná na ten ptačí svět na hladině, zároveň úžasný poslech, který vás vtáhne do neopakovatelné atmosféry. Za dobrou fotkou bych musel do rybníka, tak jako vloni, ale to se mě teď moc nechce, snažím se o nějakou dobrou fotku ledňáčků, a to se mi zas nedaří. Na přichystanou odsedací větev nechtějí sednout. Sedají na větev léta trčící z vody, mám to v protisvětle a navíc je mnoho rušivých odlesků ve fotce od hladiny. Vypozoroval jsem, že ledňáčci létají tři, jestli je jeden dospělý, to nevím, ale dva jsou mladí, jedna samička a sameček.

Asi moc předbíhám, tak to vezmu trošku popořádku. Od úterý 9.7. jsem býval do večera v práci, zahořelo kvarto a tak nic jiného nezbylo. V sobotu ráno vstávám později, únava z předešlých dnů se projevila a to byl také jeden z důvodů, proč vyhrál rybník. Mám to za chalupou a nemusím chodit kilometry po revíru. Za doprovodu bákajícího srnce, zrazeného u řeky Moravice, přicházím k rybníku o půl šesté. Opar nad hladinou se rozptyluje, odkrývá tajemství hladiny, které dokreslují různé hlasy obyvatelů vod. Skřehotání skokanů zelených, k mé radosti, nechybí. Do míst, kde se chci usadit, přicházím v tichosti, stejně můj pohyb neunikl zraku dalšímu opeřenci a to Kvakoši nočnímu. Usedám do vysoké trávy a hodně vzrostlého rákosu vzadu na břehu rybníka. Pro lepší výhled musím pár stvolů trav zalomit, dává mi to celkem zabrat. Zapíchnu při cestě nalezenou větev co nejvíce od břehu. Moc mi to nejde a tak mi nezbývá nechat větev trčet jen kousek od břehu. Myslím si, že pro ledňáčky to nebude ono, uvidím. Z dálky mne pozorovaly březňačky i s potápkou, která ani po čase vzdálenost mezi námi nezkrátila. Po hodině čekání se konečně objevil drahokam našich vod. První příležitost k fotografování, tak jako vždycky, jsem promarnil. Druhou už sem si vzít nenechal. Mám velikou radost, první fotky ledňáčka mám na kartě. Netrpělivě čekám další hodinu, bohužel, ledňáčci sedali všude kolem, ale na nachystanou větev ne a ne sednout, prostě, jak jsem tušil, nelíbí se jim. Měním foto-výbavu za druhou a to za makro, při cestě domů se snad nějaké makro-fotky podaří. Věřte, či ne, ale podařilo a to úžasné! Fotky možná tak skvělé nejsou, ale naskytnul se mě pohled na tesaříky pižmové. Neskutečná nádhera, myslel jsem, že je snad už nikdy neuvidím, naposled to bylo u rybníka snad před patnácti lety. Dnes si příležitost k fotografování ujít nenechám a tak máčkám spoušť při každé příležitosti. Větřík cloumá se stébly trav a já mám obavy z ostrosti. Zásobuji se fotkami, však doma je přeberu, nechám jen ty, které se mě budou líbit. Jen napíšu, že zválený, mokrý a od slimáků jsem teda byl, ale co by člověk pro fotku neudělal.

Nedělní ráno se probouzím do lijáku, chodím od okna k oknu, koukám, kde se objeví díra v mracích, konečně od západu se začíná obloha trhat. To už je ale po páté hodině, nevadí. U rybníka, za kolejemi, mne vítá srnec. Tentokrát o mně neví, vysoká tráva ho bezpečně skryla a ani moje kroky po kolejích ho nezradily. Dnes jsem si vzal maskovačku, fotostan se mě nechce tahat, na mladé ledňáčky by to mohlo stačit, říkám si. Zatažená obloha, světlo žádné, hladina klidná, jen lysky nedůvěřovaly mé osobě a tak hned po hladině, jejich typickým „sprintem“ prchaly do protějšího rákosu. Zavěsím maskovačku, fotoaparát upevňuji na stativ, včera mi chyběl. Sednu na karimatku, odpočívám a užívám si každé minuty v říši vodního ptactva. Netrvá dlouho a mladí drahokamové přeletují sem a tam nad hladinou blízko mému stanovišti, ovšem na přichystanou větev ne a ne sednout. Sedají na klacek trčící z vody, který je tam snad od věků, zhruba deset metrů ode mne. Nevydržel jsem to dlouho, odepínám fotoaparát ze stativu, plížením v mokré, vysoké trávě se snažím dostat blíže, slimáky ignoruji. Konečně mám ledňáčky celkem na slušnou vzdálenost. Ještě se musím vysoukat výš, tráva mi zavazí k dobrému výhledu. Světla moc dnešní ráno není, přesto pořizuji několik záběrů. Čekám, až se ledňáčci vytratí, abych mohl jít spokojeně domů. Jen co se chci vrátit k batohu, sedne na „ledňáččí“ klacek volavka. Nemusím nikomu povídat, jak se ve mně srdce rozbušilo! Ohnisko stahuji z šestiset na dvě stě a fotím. Volavčí mladá dáma k mému překvapení vydržela, i když koukala, co je to za tvora, co jí pozoruje. Času mě nabídla dost a tak mám i portrét. Šťastný odcházím domů, zároveň se těším na další ráno, čím mě na našem rybníce překvapí.

Patnáctého, pondělí má přijet dcera s vnoučaty na prázdniny, tři kluci, „raubíři“, těším se, však u nás dlouho nebyli a tak jsem si vzal náhradní volno. Brzké rána každopádně využiju k návštěvám vody.

Jako vždy vstávám ve čtyři, u rybníka stačí být v pět. Jen co přijdu k vodě, zrazuji srnčí. Vítr mě prozradil a řeknu vám, že ne jeden kus, ale bákal celý protější les. Ledňáčci toho rána létali, jak o život, ovšem tam kam jsem chtěl, nesedli. Stále sedali na starou haluz trčící nízko nad hladinou. Bez fotky, ale s plánem v hlavě, jak co změnit a nachystat tak, aby sedali, tam kam chci já, odcházím domů.

Jen co pokosím na dvoře trávu a než přijede dcera s vnoučaty, prchám k rybníku. V gumákách, prsačkách musím do vody připravit větev tak, aby splnila účel ledňáčkům a mně pomohla k lepším fotkám. Je horko jak ve výhni, ale vše zvládám, dokonce tu správnou haluz jsem našel u břehu pod rákosem. Druhý pahýl, který jsem sebral u železniční tratě, zatlačuji do bahna na dně rybníku kousek od zapíchnuté větve. Tak, nějak jsem si představoval naaranžování odsedacích „větví“. Teď mi nezbývá, než doufat, že ledňáčci si tyto místa oblíbí.

Druhého rána, dočkat se nemohu. Vstávám s předstihem hodně natěšený, jak a co dnes se podaří. Za maskovačku sedám před pátou, je skvělé ráno, opar se převaluje nad hladinou, ze které se nesou hlasy všech vodních tvorů okupujících náš rybník. Je to úžasné a mě je znovu nádherně. Fotoaparát mám nachystaný, jen co se napiju, na odsedací větvi, mnou nachystané, sedí ledňáček! Je přesně pět hodin deset minut! Po chvilce zaloví, v lovu je úspěšný a s rybkou usedne znovu na větev, nádhera! Mlžný opar mi nevadí, fotky mám na kartě a zároveň ohromnou radost z úspěchu. Příprava, jak se zdá, splnila mou představu.

Prohlížím hladinu a hle, v mlze rozpoznávám lysky černé. K mému stanovišti namířeno nemají, ale dokumentační fotku mám. Po půl hodince kontroluji větev, ledňáček! Mladý klučina sedí, kouká do vody, další kousek k snídani by rád. Já nemeškal, využívám jiného světla a další fotky drahokamu ukládá fotoaparát na kartu. Nenudím se vůbec. Jen co ledňáček odlétne, na trčící, starou haluz sedne kachna se dvěma mladými, upravují si peří. Za nimi na hladině postřehnu potápku malou, to už nevydržím, otáčím se i s fotoaparátem a zkouším několik záběrů. Potápka, potvora jedna, zajela pod hladinu, moc příležitostí k fotkám mi nedala, ke všemu byla daleko. Jen co chci ukončit tuto fotografickou sérii, na klacek přilétne slípka zelenonohá! Okamžitě se snažím o fotku, bohužel, mám jen jeden záběr, ale i za ten moc děkuji. Tito ptáci, včetně potápek, jsou strašně opatrní a okamžitě mizí. Chci se balit, však mám úspěšnou vycházku dnes za sebou, co víc si přát. Viděl jsem veškeré vodní ptactvo, které obývá náš rybník. Skládám si věci do batohu, vtom postřehnu rychlý přelet kolem mého stanoviště. Ledňáček znovu sedí na odsedací větvi. Tak to je opravdu parádní! Rychle zaléhám, fotoaparát do rukou dostat je jen mžik. Pořizuji několik snímků a čekám, až drahokam odletí a já, pro dnešek opustím kouzlo našeho rybníku. Jen, dodám, příprava z předešlého dne se vyplatila.

Ranní, středeční vycházku, mě pokazil telefonát od našeho technika z AL INVEST Břidličná. O půl čtvrté ráno mě volá, že je problém na Q1, nefunguje hydraulika, abych s ním jel do práce. Co můžu dělat, neodmítl jsem. Po návratu z práce domů se pomalu chystám k rybníku, abych si od nečekaného problému oddechnul. Poslední dobou toho mám až nad hlavu. Vnoučata mají svou zábavu, nebudu je rušit a já si aspoň u rybníka odpočinu. Je před polední čas, počasí tak trochu na déšť. Ještě ani nejsem pořádně nachystaný za maskovačkou a na starém klacku trčícím z vody, sedí mladé kachně, hned nato usedá na mnou nachystanou větev ledňáček. Tak to jsem vůbec nečekal. Ledňáčci se střídali na odsedací větvi v krátkých intervalech a já se nenudil. I když byl čas k polednímu, živo na hladině rybníka bylo úžasné. Od lysek počínaje, přes potápky, slípky, volavky až k mladým kachnám…, bylo co pozorovat. Mladí drahokamové, střídali místa k lovu, a nikdy nezapomněli usednout na větev, mnou předem, „těžce“ nachystanou. Pohled na hladinu rybníka mě uklidňuje, je úžasný. Na vodní hladině snad nechybí žádný z vodních opeřenců, kteří náš rybník letos vzali za své bydlo. Jenomže, pořídit dobrou fotku těchto ptáků ze břehu nejde, tak aspoň dokumentační fotky zkouším. Jak už jsem zde psal, musel bych do vody s fotoaparátem a hodně k hladině, to zase bych neměl ledňáčky. Ze zkušeností z loňska moc dobře vím, že spojit obojí v jedné vycházce na našem rybníku je nemožné. Smiřuji se s realitou, že fotky potápek mám daleko a z nadhledu, ledňáčky mám ovšem k mé spokojenosti. Dnes opouštím rybník v pravé poledne a znovu neskutečně spokojený. Zítra, 18.7. brzy ráno, znovu zasednu na hráz s napětím, co mi dalšího rybník odhalí. Však, než se rodina vyspí, budu doma.

Následující ráno, ve tři-čtvrtě na pět, od kolejí v mlžném oparu pozoruji místního srnce. Nechám srnce v klidu zatáhnout do lesa a já se pro změnu zatahuji pod maskovačku. Užívám si nádherného, dnes konečně chladného rána. Hlasy vodních obyvatel, které se rozléhají po celém rybníce, mě unášejí do vzpomínek mého dětství, kdy jsem chodil s tátou na ranní tah kachen, byla to tenkrát nádhera. Ze vzpomínek mě vytrhne ostré písknutí, drahokam prolétl pod stromem, za kterým sedím, provedl otočku a k mé radosti sedl na mnou nachystaný, do dna zapíchnutý kousek starého kmene, který jsem táhl jak mezek od kolejí. Radost mám velikou, taky nemeškám, hned fotím. Mlžný opar snímkům dává, aspoň si to při fotografování myslím, tu správnou ranní atmosféru našeho rybníka. Dnes ráno se vystřídali na mých „klackách“ všichni tři, samička a dva samečci. Vím to stoprocentně. Mněl jsem štěstí, na větev si ve stejný čas sedli dva ledňáčci a oba samečkové, samička přilétla za krátko po jejich odletu.

Rybník dnes, i když nerad, opouštím, ale opouštím ho s neskutečnými, neopakovatelnými zážitky a zároveň se slibem, že po srnčí říji se určitě vrátím. To by mohla být k vidění další mladá generace drahokamů našich vod.

Větší fotky zde - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/11782910