Úžasné ráno.

Letošní rok od poloviny dubna až do poloviny května, tedy měsíc jsem se nedostal ráno do revíru až dnes a to ještě s potížemi se vstáváním. Budík zvonil ve tři čtvrtě na čtyři a stejně se mi vůbec nechtělo vstávat, trvalo mi skoro hodinu, než tělo začalo fungovat. Do revíru jsem přijel něco málo po šesté.

Revír mne vítal prosluněným ránem se silnějším severovýchodním větrem a skoro bez rosy. Svým přibližovadlem zastavuji u dvou malých remízků, u jednoho z nich zaparkuji skútr, věci z batohu si nechystám, v dohledu nikde žádná zvěř. Nechce se mně obcházet louky po polní cestě, tak to beru přímo k protějším keřům. Jen co ujdu zhruba třicet kroků, přede mnou z ničeho nic stojí srnec a kouká na mě. Sakra, vůbec jsem nepočítal s tak vysokou trávou. Zakleknu, vytahuji z batohu fotoaparát, všechno mně dlouho trvá, srnec nečeká a pomalu odchází. Zrazen nijak nebyl. K mému překvapení si ani nenadávám za vlastní nepozornost, jen mne ten moment donutil důkladně prohlédnout dalekohledem veškeré porosty. Najednou zvěře bylo v okolí dost, dva srnci se mně nabízeli hned pod první mezí. Jeden z nich si to nabral přímo do louky, ve které jsem stál. Usnadnil mně práci s nějakým plazením. Přišel parádně, až jsem si ho musel zastavit vylouzeným pazvukem z mých úst. Poslechl a já mohl fotit. Nádherný zážitek i foto dobrého, nadějného šesteráka s dobrým perlením. Už teď mne ovládla neskutečná spokojenost. Nečekal jsem takový úspěch. Však můj cíl byl obeznat nory ve dvou remízcích a po měsíci se trochu vyvětrat.

V minulém roce jsem přísahal, že na čtyři už nikdy nepůjdu, dodržel jsem to na půl. Jen co se rozloučím s prvním vyfoceným srncem, popojdu a musím do zákrytu s různým křovím. Pod mezí se paství kus srnčího. Situace mne nutí se i přikrčit a celých padesát kroků jdu v polo dřepu, vyplatilo se. Srneček s jedním parůžkem mi dopřál užít si podruhé skvělé focení. Jen co odběhl do protějšího lesa, vidím za křovisky další v řadě čtvrtý kus. Postavou už z dálky bylo vidět, že jde o srnce a o vyspělého. Touhle nabídkou nepohrdám, jen co se dám dohromady z předešlého zážitku, jdu za srncem. Mladá, vzrostlá tráva zakryla tvrdou stařinu, jde se mizerně. Nevzdávám se, silnější vítr mně pomáhá, dostávám se konečně za keře, ale zase ťuhýk začíná vyvádět a to už moc nevěřím ve zdar mého šoulání za pánem těchto travin. Nu což, přece se nevzdám těsně před cílem. Pomalu pokračuji, musím do kolen, z dřívějška vím, že srnčímu stačí spatřit pohyb nohou pod větvemi a okamžitě mizí. Daří se, pomalu posunuji stativ s fotoaparátem před sebe, zaostřuji, srnec je tam!! Série fotek a já se konečně uklidňuji, srnec odbíhá za neustálého bákání. Něco mně říká; on se ještě před lesem zastaví, zaměřuji ho a přesně jak jsem si myslel, zastavil a já spouštím znovu závěrku do akce. Mám ho! Tělem mi projede blažený pocit, pocit radosti z úspěšného fotolovu. Kontroluji fotografie a s neskutečnou radostí si jdu odpočinout na mez.

Sluníčko již vyskočilo dost vysoko, pokračuji k remízkům s norami, obsazené nejsou, ale srna mně dala další možnost fotografování i se skvělým zážitkem a to jsem nemusel ani do dřepu, ani na čtyři. Po této úžasné scéně a krásného, vzrušujícího zážitku nadobro balím fotovybavení do batohu a vracím se domů. Nesmím zapomenout poděkovat paní Přírodě, však mně připravila spolu s jejími obyvateli úžasné ráno. Děkuji!!!