V Martinovem revíru.

               Je září, babí léto pomalu končí, a jelení říje vrcholí. Vzpomínky na roky minulé mi moc naděje na úspěch fotografie jelena nedávají. Prostě to neumím a nedaří se mi, chtěl bych tu mou nemohoucnost konečně ukončit. Trošku mi pozvedává náladu a naději na úspěch nedávný zážitek s liškou, moc bych si přál něco takového prožít právě i s jelení zvěří. Hluboko v myšlenkách mi něco napovídá, že letos by to aspoň trošku mohlo vyjít.     Domluva s Martinem předešlý den byla jasná, pojedeme na hory. Jenomže co čert nechtěl, počasí poručilo jinak. Na horách lehce nasněžilo a mrzlo i v nižších polohách, letní gumy se s takovým počasím moc rády nemají a jen těžko se jim na takových cestách poroučí. Přišla změna plánu, který měl Martin v záloze. Pojedeme do „jeho revíru“. Souhlasil jsem, navíc když mi Martin povykládal zážitek z říje předešlého rána, (ale ten zde nebudu popisovat, to si přečteme na jeho stránkách). Jen jsem tiše poslouchal a v duchu si vše představoval, jako bych byl u toho. Domluveno, vyjíždíme ve čtvrt na sedm.

            Celkem bezvětří, mráz kolem třech stupňů sliboval hlasité projevy jelenů. Přijíždíme do lesa trošičku se zpožděním. Vystupujeme z auta na jednom z rozcestí, chystáme si fotovybavení, pomalu šouláme lesní linkou, kterou měl Martin z předešlé vycházky obeznanou. Čerstvých stop od vysoké jsou jasným důkazem jejich stávaniště a snad i říjiště. Hodně mi to pozvedává naději na setkání s touto královskou zvěří. Jen já, kdybych tak těžkopádně nešmatlal. Slyším každý svůj krok a v duchu si vzpomínám na svého tátu, jak mi říkával; jedním okem pozoruj okolí a druhým se hergot dívej pod nohy! Nějak mi to dnes nejde a Martin z mého rámusu nebude dvakrát nadšený. Taky musím podotknout, že nejsou linky takové, jaké bývaly. Pravodatní hajní by dnes o lesní dělníky hůl zlámali. Pokračujeme „makadamem podsetou linkou“ pomalu mezi rozsáhlými mlazinami a já ještě k tomu slyším ty zatracené kosáky, jak nás zase prozrazují celému lesu, že jsme tady. Přesně jako při šoulání za liškou, jsem z nich nervózní. Navíc mé „těžké“ nohy, pořád je slyším, slyším každý svůj krok. Zpožďuji se záměrně, Martinovi nechávám aspoň deset metrů náskok přede mnou. Ujdeme zhruba dalších sto metrů, Martin mne upozorňuje na včerejší setkání s jelenem, v duchu si přeji, aby se to stalo dnes znovu. Nic takového, ani hlásek, ani zamrmlání, ani zalámání, prostě nic, les jakoby vymřel.

Dostáváme se do míst, kde se po stranách linky otvírá větší prostor a my můžeme lépe kontrolovat okolí. Tady já narážím na svou slepotu. Martin náhle zaklekává a já spatřuji přesazovat přes linku laň s kolouchem. Začínám se klepat vzrušením, hlídám je okem, kde se zastaví. Nacházím je mezi smrky, laň stojí a kouká upřeně k nám, snažím se fotit. Zase mi to nejde, stativ mi nepomáhá, v podstatě ho držím i s fotoaparátem, hrůza. Martin fotí a já opět nic, jsem babrák! Hledám koloucha, tak abych ho dostal do záběru s laní, to se mi daří. Znovu slyším Martina, ale to už ne jeho závěrku, ale jeho krátké zatroubení. V tu chvíli mi chodí mráz po zádech, srdce v krku, zároveň mne to vzpamatuje, začínám hledat jelena. Zaujatý laní s kolouchem jsem ho já, blbec neviděl. Nad míru je všem jasné, že v říji za laní může jít jelen, nebýt Martina, snad bych ho ani neviděl. Martinovo zatroubení jelena zastavilo a já konečně mohl, ale až na kolegovo upozornění fotografovat. Třesoucíma rukama uvádím závěrku do pohybu, samozřejmě mým vzrušením se klepal i stativ a tak fotky dopadly, jak dopadly.

Úžasný zážitek z krásného rána, skvělý Martinův doprovod a nakonec i s fotkami jsem spokojen. Na A2 nejsou, ale i tak nádhera!!! Martine, děkuji moc, děkuji přírodě, Dianě a Svátému Hubertovi za skvělý ranní zážitek.  Foto-lovu ZDAR!!!