V zajetí černých rytířů
Od minulé neděle se těším do lesa, znovu se chci vrátit na starou linku, ve které se mi povedl snímek lončáka. Mám v plánu projít v této lokalitě další, dá se napsat zapomenutá místa, než vzroste vegetace. Párkrát mě v minulosti do těch částí revíru vedly kroky hlavně v srnčí říji, ale to jsem si pěkně naběhl, neproniknutelná džungle mě tak sevřela, že jsem měl problém se odtamtud vymotat, proto chci průzkum provést ještě z jara.
Konečně sobota, vstávám o půl čtvrté, venku zataženo, vítr jihozápadní, který se podle předpovědi má pěkně točit, přesto výpravu do bludiště hustých smíšených porostů nevzdávám. Na prostřední křižovatce nechávám stroj, zbytek budu šlapat pěšky. Je čtvrt na šest, a i když se rozednívá, na světle to moc znát nejde. Obloha šedivá, až černá, vítr se opravdu točí, však jsem to hned poznal, za prvním horizontem zrazuji dva kusy srnčího. Zvolna přicházím k lince, obejdu několik spadaných bukových větví, to už musím šoulat co nejtišeji. Po několika metrech sedám na pařez, chci si odpočinout, napít čaje a hodinku počkat. Konečně začalo přibývat světla, jenomže ten neposlušný vítr, se točí. Hodinka čekané tady vzala za své, zvedám se a jdu prozkoumat další smíšené, mladé porosty, místy s rozvolněnými, malými oky starých rubanisek. Zajímavá místa, která ve mě vyvolávají každým krokem napětí. Větru si nevšímám, jen co nejopatrněji šoulám, po pár krocích vždycky zastavím, snažím se v hustých porostech buků a smrčků postřehnout pohyb nějaké zvěře. V rozbahněných místech zastavuji, prohlížím stopy, jsou tady snad od veškeré zvěře. Několikrát musím tato místa obejít a šlápnout do suchého listí a suchých větviček, to mi hodně vadí, v tom tichu to je neskutečný rámus. Přicházím do zajímavého prostoru, přemýšlím, jestli si tady na chvilku nesednu. Nesednu! Zničeno nic stojí přede mnou divočák! Černý jak uhel, překvapením jsem nestihnul zareagovat, zato sekáč zareagoval okamžitě a byl v krytině. To jsem si pěkně nadal, vyčítal si nepřipravenost a….. Smutně koukám do roští, vždyť on tam stojí, stojí, ale autofokus to prostě nedává. Spleť buření, mladých buků nedovoluje zaostřit, sekáč odchází volným krokem, myslím si, že vůbec nevěděl, čeho se lekl. Sedět tady nebudu, černého rytíře jsem promarnil, půjdu, trochu znatelným, starým průsekem dál. Přicházím k vývratům tří buků, koukám kudy překážku obejít, když za vývraty průsek přesazují tři rezaví lončáci. Fotoaparát nemělo cenu ani zvedat k oku, větve z vývratů znemožňovaly dobrý průhled. Mrzí mě to, druhá příležitost a zase nic. Co dál? Ptám se sám sebe. Nic, pokračuj. Přicházím k velice úžasnému místu, rozvolněných buků, smrčků, sem tam trčí ze suché trávy pařezy, tady se posadím. Ještě ani nesedím, znovu přede mnou ve staré cestě přecházejí čtyři černí rytíři, černí opravdu jak uhel. Znovu nemám nic, autofokus ostřil na starou trávu před divočáky. Tak to je už dnes potřetí, zabalím to, ale kudy zpátky? Zkusím jít k trianglu. Stařinou zdolám zhruba třicet úmorných kroků, zastavím se, říkám si, že bude lepší se vrátit ve stopách mého příchodu. Rozhlížím se, to snad ne! Po mé levé ruce, fakt kousek prochází mezi smrčky divočák. Poklekávám, černá se zastavuje a já konečně můžu fotit. I když se znovu autofokus bránil zaostřit na hlavu prasete, nakonec se to povedlo a rytíře mám na kartě. Z dnešních divočáků největší, možná bachyňka, s jistotou to nevím. Radost semnou cloumala a to pořádně, jako vždycky uklidnit se mi trvalo dost dlouho. Hned jsem se musel podívat na fotky, jestli jsou trochu ostré, ano, vyšlo to!
Při návratu domů plánuji další vycházku sem do těchto velice zajímavých porostů. Jen doufám, že vítr mi to dovolí.
Okaz na větší fotky - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/9709069