Vánoční dárek

V první den vánoční se probouzím před pátou. Při pohledu z okna mi srdíčko radostí poskočilo. Konečně sníh, a že ho nachumelilo! Jen kdyby vydržel, moc si to přeji. Jdu se obléknout, do lesa mám času dost, než se rozední, proházím chodník od chalupy k cestě. Pak si dám lehkou snídani, kávu, popadnu ze včerejška nachystané krmení a vyrazím za humna. Těšil jsem se hodně, ale při odklízení sněhu se ze mě nějak ta radost z napadané, čerstvé bílé peřiny pomalu vytrácela. Padající sníh se začal měnit v slabé dešťové mrholení, sníh, který odhazuji ve vodu, mráz, který by bílou pokrývku podržel, bohužel nepřišel. Mám obavy, když půjdu s krmením, aby ještě něco z noční nadílky zbylo na stromech. Po letech o Vánocích by se mi to hodně líbilo.

Pomalým krokem ukrajuji v těžkém sněhu z mírného kopce, občas postojím, odpočinu. Lesík, co vněm přikrmuji se ne a ne přiblížit. Vítr zesiluje, deště přibývá, dobrá nálada se mi z mysli vytrácí. Konečně se dostávám k hraně remízku, stojím před vyvráceným smrkem, nepřežil nápory větru ani mokrého sněhu, škoda ho, ještě ani nedorostl do statné síly. Pozoruji okolí lesa a znovu udělám pár kroků, a znovu odpočinek. Očima prohlížím každý kout lesního porostu. Nesnadno mé oči pronikají, tam kam bych chtěl, přítmí mi stěžuje pohled ke krmítku. K fotostanu mi chybí snad jen dva metry, zastavuji se. Snažím se zrakem prorazit mezi větvemi pohled ke slanisku, kde je více světla. Naráz postřehnu nějaký podezřelý objekt. „Zaostřím zrak“, chvilku koukám, ano je tam srnčí. Že mě kus spárkaté neslyšel se ani nedivím. Začalo více pršet, vítr ze stromů sráží sníh a to všechno dělá dost silný hluk, který mi pomohl dostat se tak blízko ke krmnému zařízení, aniž bych zvěř zradil. Nehybně stojím, čekám, co zvěř podnikne. V zápětí si uvědomuji, že fotoaparát mám v batohu. Pomalu, krytý stromem zaklekávám, zároveň sundávám batoh ze zad, rozepínám zip batohu, konečně vytahují fotoaparát. Hned přístroj zapínám, zkouším zaostřit, pře-nastavuji hodnoty v kameře, když najednou se srnčí pohne. Sníh ze stromů nebere vůbec na nikoho ohled, padá, kam chce, mě přitom nemíjí. Ruce mám mokré, fotoaparát taky, za krkem cítím chlad, to jak mi z čepice roztátý sníh zatéká až za límec košile. Tomuto rozmaru přírody neustoupím, tento moment, i když ještě v šeru stromů si nechci nechat ujít, musím ho zvěčnit! Srnčí mezi tím popošlo blíže, začíná si mě prohlížet, vítr nemá, neví co, anebo kdo jsem. Konečně příležitost pro můj fotoaparát, ostřím na svírák srnčího, ono ani jinam moc ostřit nejde. Autofokus má problém a mé ruce, jako vždy zrovna tak. Zkouším uklidnit dech i roztřepané ruce, čas ve fotoaparátu ukazuje, že je mizerný. Hned si taky uvědomuji, že v cestě teleobjektivu zavazí několik větví, musím kousek popojít stranou. Daří se! Úkrok, dva bokem mi stačí, srnčí si všímá pohybu, jistí, ale neodbíhá. Autofokus konečně zabral, ruce se trochu zklidnily a já mám první fotku na kartě. Větru, padajícího sněhu ze stromů nedbám, deště si nevšímám, zkouším znovu zaostřit, už vím, že jde o srnu, a já pořizuji další čtyři snímky. Však fotek nikdy není dost, hlavně když jsou podmínky vyloženě pod psa. 

Srna mě obchází hustým porostem, asi dvacet kroků vedle mě zastavuje, znovu jistí. Fotit, bohužel tentokrát nejde. Husté větvoví zvěř dokonale kryje, nevadí mi to, fotky už nějaké mám a užít si pozorování zvěře na takovou blízku je skvělým vyvrcholením dnešního rána, a úžasným „vánočním dárkem“ od samotné paní Přírody.

Odkaz na větší fotku - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Photo/10866253/432202682