Ve staré pasece potřetí

Když jsem se rozhodoval v pátek v deštivém odpoledni, kam v sobotu ráno vyrazit, nerozhodnul jsem se. Hned jsem chtěl na hory za kamzíky, hned zase hledat ledňáčky a hned zase navštívit starou paseku. Nakonec vyhrála volba pro starou paseku.

Tentokrát vstávám už ve dvě v noci, byl jsem sice na vojně, ale má příprava vždycky moc dlouho trvá. Do oken svítí měsíc, deset stupňů a konečně vítr od jihozápadu mě posílá do staré paseky. Jen co vypiju „ranní“ kávu, neotálím a hned odjíždím za svitu měsíce za dobrodružstvím. Les mne vítá lehce ponořen do ranního oparu, ptáci se začínají probouzet a já pomalým krokem šoulám ke staré pasece. Mám dnes spoustu času, je čtvrt hodiny před čtvrtou, rozednívá se. Za doprovodu neustálého kukání kukačky kráčím uvolněn k rubanisku. Kouknu do leva, zdá se mi to, nebo ne? Nezdá! Vysokou stařinou a buřením k cestě přichází deset kusů jelení zvěře. Ani se nezastaví, linku přechází volným krokem a mizí v protější mlazině, poslední jde jelen se slušně rostoucím parožím. Tak to je parádní moment a skvělý začátek. Na fotografování nebylo možné ani pomyslet. Sice se světlo dralo do pasek, ale stále ještě všechno leží ve stínech vysokých smrků lemující kraj paseky. Nádherná podívaná, ten zážitek, tak už jen tohle stálo za brzké vstávání. Stojím, koukám za nimi, než poslední kus zašel do porostů. Ve stoje oddechuji, musím si pohnout, ještě pár metrů mě dělí od místa minulého čekání. Od západu zvolna plují lehké mráčky, já zhruba v polovině táhlého kopce usedám na pařez, odpočívám. Kouknu před sebe, v cestě stojí srnec, vzápětí mizí ve vysokých travinách. No tak toho jsem bohužel promarnil. Kukačka stále a neúnavně kuká, říkám si: však až sluníčko pustí paprsky do paseky, zkusím tě nalákat. To se nestalo, hned co jsem si nachystal fotoaparát, pohodlně se usadil, kukačka odlétla neznámo kam. Nevadí mi to, soustředím svůj zrak do paseky a do linky před sebou. Nikde žádný pohyb, jen dalekohledem v protějším kopci zahlédnu kus srnčího. Zřejmě se zdržel u starého lizu. Kolem mne jen sojky a nad hlavou volavka, která mi nad pasekou prolétla i minulou vycházku. Tráva a jiné porosty, dnes bohaté na rosu díky dlouhým, načervenalým slunečním paprskům se krásně třpytí a nutí mně, abych nasadil druhý objektiv. Naštěstí ho nemám, tak napjatě sedím, pozoruji okolí, v duchu si představuji zvěř u tohoto stromu, nebo zase u tam toho pařezu, jenomže jen hřivnáči na okolních stromech jsou vidět. Že bych si štěstěnu pro dnešek už vybral? Napiju se, přemýšlím co dál. Od první vycházky sem do staré paseky mě stále láká vyjít cestou až k horizontu, dnes to provedu.

Balím věci, batoh na záda, fotoaparát do ruky a jen co noha nohu mine, kráčím na konec rubaniska k horizontu. Hned za prvním shlukem břízek a smrčků odskakuje srnec a kousek dál srna. Tak to bych mněl, říkám si, má to cenu pokračovat?! Vždyť zvěř v takových rubaniskách jen pozrazuji a nic neuvidím. Chvilku stojím, vyčítám si, že jsem nezůstal sedět. No, když už jsem se dal do šoulání, prohlédnu přiléhající paseky, které od sebe dělí vždy jen pásy vzrostlých mladých bříz, jeřabin, buků a smrčků. Držím se ve starých, zarostlých cestách a už po půl hodince chůze bych si nejraději znovu někde sedl. Nemám kam, nikam pořádně není vidět, musím si najít místo, když už chci odpočívat, tak abych aspoň někam viděl. Přicházím k rozcestí, jedna cesta se točí doleva, druhá směrem šikmo dolů. Jdu tou směrem šikmo dolů, budu to mít blíž ke skútru. Jenomže za první zatáčkou se cesta ztrácí ve vysoké trávě a v téměř nepropustném buření. Nemám kam uhnout, vracet se nemá cenu. Musím projít, dává mi to pěkně zabrat, samozřejmě potichu udělat krok nejde. Sluníčko šplhá čím dál výše, začíná mi být horko a batoh mě tlačí k zemi. Konečně rozvolněné, v celku přehledné místo. Hned u prvního pařezu usedám. Svlékám bundu, napiju se, je kolem šesté, zůstanu do sedmi, pak se vydám k domovu. Kolem poletují dva strakapoudi, sojky, sem tam prolétne hřivnáč, ve větvích pozoruji strnady, nenudím se. Odpočívám, je mi po té úmorné šoulačce fajn. Čas ubíhá pomalu, slunce se opírá do protějších stromů a keřů, naráz zpozorním! Ve stínu bříz a mladých buků postřehnu pohyb něčeho rezavého. Nevím co to je a dlouho trvalo, než zvěř vykoukla z černých stínů. Srnec! Koukám na něho, jak na zjevení. Srneček jako duch, opatrně chodí v břízách, bukách a okusuje mladé výhonky větviček. Úžasný pohled. Pomalu beru fotoaparát, musím si k lepšímu výhledu stoupnout, v tom mi pomáhá vývrat, který mě šikovně kryje.

Hledám tajemného srnce v hledáčku, mám ho! Předostřuji do míst, kde si myslím, že má srnec nasměrováno. Trvá to nekonečně dlouho, ale dočkal jsem se. Jen co je vidět jeho hlava s ozdobou, okamžitě mačkám spoušť fotoaparátu, srnec popochází, odkrývá se ještě více a já znovu opakuji sérii fotek. V  rychlosti prohlížím snímky, mohlo by to být dobré, uklidňuji se. Srnce dál pozoruji, zkouším občas fotku, ale vysoké, suché trávy mi toho moc nedovolují. Nevadí, fotku, kterou jsem si přál, mám a to je neskutečný blažený pocit. Podívaná na srnce trvá celé tři čtvrtě hodiny, krásné tři čtvrtě hodiny i s fotografováním. Jsem nadšený, nesmírně spokojený, předešlou únavu necítím. Srnec po pastvě zašel do protějších smrčin, já ještě hodnou chvíli sedím na pařezu a vstřebávám ten překvapivý, nečekaný zážitek. Zážitek, v který jsem vůbec nedoufal a snímek, o kterém se mi ani nesnilo.

Staré rubanisko nezklamalo, znovu poodkrylo jedno z mnoha tajemství, které se jen tak nevidí. Mezitím sluníčko s vánkem od jihu již zbavilo porosty od ulpěných kapek rosy, já končím dnešní úžasnou vycházku a již teď se těším na příští nahlédnutí do starých, lovci „opuštěných pasek“.