Velikonoční nezdary?

Tak už to bývá, jednou přijde štěstí a náhoda třeba pomůže a pak se člověk uchodit může, na čekané několik hodin stráví a nic. To je můj případ velikonočních volných dnů.

Ve čtvrtek mi bylo štěstí nakloněno a zřejmě jsem si ho vybral na dost dlouho. Káně v bílém mi bezesporu udělala velikou radost. Další vycházku jsem jel jen přilepšit na vnadiště, obejít kousek revíru a domů. Při obchůzce na poslední chvíli hlavu srnce postřehnu a to díky jeho paroží. Fotka jen dokumentační, vítr se postaral o můj nezdar, točil se potvora jedna a bylo hotovo.

Večer brzo zalehnout, ráno chci před čtvrtou vstávat. Mně vždycky dlouho trvá příprava, proto tak brzké vstávání. Před pátou sedím ve fotostanu pln očekávání, vydržel jsem do devíti, ani sojka, vůbec nic. Káně nepřilétla, myslím si, že jsem jí tím zakašláním hodně zradil.

Následující ráno už do fotostanu nejdu, chci se pokusit o srnce, kterého mi minule vítr zradil.  Tentokrát vyjíždím později, je čas, ale pořád mě otravují ranní mrazíky. Znovu mráz, zvěř se bude chovat jinak, hlavně srnčí. Kdoví, jestli srnec bude venku. Měsíce ubývá, ale ne zase tolik, aby nebylo vidět. Po opuštění vesnice a vjezdu na polní cestu za první zatáčkou vidím něco tmavého na louce, hned několik kusů. Zastavuji, zasedám, vytahuji z batohu dalekohled, vysoká. Osm kusů vysoké, někteří leží, někteří se paství. Do úplného rozednění a východu sluníčka chybí půlhodina. Jenže vysoká mě vidí, nejistě mě pozoruje, zalehlé kusy vstávají, je mi jasné, že do světla nevydrží. Pozoruji je dalekohledem, dva slabí loňští kolouši, jedna laň, výrazně nejsilnější a ta stále sleduje, co jsem zač, ostatní kusy jsou velikostně skoro stejné. Po chvilce nejistoty vodící laň zavelela a zvěř líným krokem zatáhla do Červených lomů. Já dojel na své oblíbené parkoviště, na nic nečekal, chtěl jsem co nejdříve sedět u srncova lesíku. Všechno se povedlo, až nato že srnec nevyšel. Čekání v mrazivém ránu od šesti do půl osmé a jen jedna srna v kraji lesa se na chvilku ukázala a to bylo všechno.

Je pondělí 13 a velikonoční, skoro jako tradičně na ranní vycházku jedu k Vojenskému.

 Budík zvoní ve čtyři, venku zataženo, po deštivé přeháňce. Přesně jak předpověď psala, tak bylo. Než jsem si uvařil kávu a čaj do termosky, svítil měsíc a od východu se jasnila obloha. Vítr jihozápadní, do části revíru, který chci navštívit, mně vyhovuje. Z domova vyjíždím v pět, na místě parkuji něco málo před půl šestou. Za šera se vydávám ke stěně „lesních komplexů“ Vojenského, máme s nimi hranici a ranní šoulačky kolem lesa několikrát nabídly mnohé překvapení. Dnes tomu nebylo jinak. Jen co se dostanu za první roh lesa, na horizontu válčí o území dva srnci. Jsou daleko a nemám snahu se o nic snažit. Na dobrou fotografii je tma a ten horizont, to už mě nebaví. Od východu začíná červenat obloha, známka východu sluníčka, na který se netrpělivě těším. Z ničeho nic kolem mne proběhne srna se srnčetem, že by vítr?! Nevím, stejně mi to nedalo, usedám na kládu ve stěně lesa, chystám si fotoaparát, kuklu, když naráz na horizontu se z ničeho nic zjeví zvěř! Dva soupeřící srnci zmizeli a na místo srnčího vysoká. Překvapen koukám. Šest kusů vysoké si to lehce běží k Vojenským lesům, srnci odběhli neznámo kam a vysoká je mimo dosah mého teleobjektivu. Co s tím?! Nadběhnout nemůžu, světlo chybí, horizont nemám ve fotce zvěře už rád a vše se odehrává daleko.

 Popojdu jen asi dvacet metrů, nejde více stihnout, smiřuji se s tím. Když se povede, tak jen dokument, stejně mi nohy slábnou, ruce se chvějí snad jak nikdy před tím, dech mi dochází, zaklekávám, uklidňuji se. Smiřuji se s touto situací, však zážitek mám neskutečný a to tento velikonoční víkend již druhý v řadě. Nemohu si na nic stěžovat, po chvilce uklidnění zkouším fotit, dálka se podepisuje na kvalitě a světlo stále žádné. Červená obloha od východu trošku světla donesla, ale pro fotoaparát je to málo. ISO na 2000 první fotky se ukládají na kartu, nádhera?! Prožívám úžasný, vzrušující zážitek. Zkouším pár metrů popojít, v mžiku jdu znovu k zemi, netroufám si, vodící laň co chvilku zvedá hlavu od mladé šťavnaté trávy, kontroluje okolí, uviděla by mě. Neriskuji. Spokojuji se s tím, co mám a řádně si toho užívám, však vždycky nemusí být fotka, zážitek je nadevše. Táta mi vždycky říkával, vycházka se zdařila, viděli jsme zvěř.

Při odjezdu z revíru lejsek, vzácný to u nás druh přilétl se semnou rozloučit.

Zajíci, aby to nebylo líto také.  

Přátelé, kamarádi, není to nádhera?!