Víkend u rybníka

Moji předkové, myslivci říkali: ty sis šáhnul levou rukou ….

Když se v lese nedaří, tak mé kroky vedou k vodě. To už píšu snad po několikáté, ale málokdy chodím k vodě v podzimním čase. Tento víkend prodloužený o volný pátek jsem si to u našeho rybníka užil opravdu do sytosti. Vycházka v pátek ráno doprovázená hustou mlhou mi návštěvu vod nepřekazila. Má zvědavost, co se děje na rybníce vyhrála nad nepřízní počasí a dobře tak, že zvědavost vyhrála.

V pátek ráno o půl osmé usedám pod maskovačku na konci rybníku, pod už téměř opadaným stromem. Výhled do „ledňáččích od-sedacích míst“ mám mizerný, ale vlastně s drahokamem ani moc nepočítám. Podvědomě si myslím na bobra, vydru, kormorána, který se občas na podzim zastaví. Na dobrou fotku je dost tma, ale stejně bych žádnou příležitostí nepohrdnul. Volavky, jako vždy mě odhalily okamžitě, kormoráni jsou dva a na druhém konci vody, ale k mému překvapení ledňáček si sednul na oblíbený kus větve, který trčí z vody, co k rybníku chodím. Fotku mám, jenomže, jak jsem se zmínil, světlo špatné a navíc si sedl za překážející konec větve. Přesto radost mi udělal obrovskou a nejen radost, zároveň odhodlání, že zbývající dny strávím tady, u našeho rybníka. Před odchodem jsem nachystal větev nad vodu tak, aby byl na ledňáčky lepší výhled a lepší pozadí ve fotce pro případné fotografování.

Sobota ráno počasí není lepší, ba naopak, mlha silnější a vítr nezůstal pozadu. I když kormorány bylo slyšet, neviděl jsem je, volavky zrovna tak a ledňáček se neukázal vůbec. V deset hodin balím věci a až mám vše sbaleno, vynořil se přede mnou na pár metrů kormorán. No, nadával jsem si fest, ale to už bohužel nepomůže. Přišel jsem o slušný záběr, kterým bych v žádném případě nepohrdnul, navíc, když jeho vzlet z hladiny byl tak impozantní! S optimistickou náladou domů nejdu. Přemýšlím, jestli v neděli znovu k vodě, nebo do lesních končin. V neděli ráno rozhodla myšlenka jít k vodě.

Posun času mi nijak nevadil. Obloha se vyjasnila, jen v údolí leží mlha. To mi nevadí, ba naopak jsem rád za takové, úžasné podzimní ráno. Vítr mírný, hladina klidná, mlžný opar dodává scéně tu správnou atmosféru. Naráz jsem natěšen a zároveň nadšen jít k vodě. Do fotostanu usedám kolem půl sedmé. Jak na potvoru mi chybí pět minut! Dvě vydry si to přede mnou užívají a já nemám ještě ani „nabito“! Snažím se co nejrychleji s fotoaparátem do okýnka fotostanu, když mezi tím na větev před stan usedl ledňáček. Tak to je mazec, co dřív?! Rozhodnutí padlo pro vydry. Jenomže, potvory už byly dost daleko na dobrou fotku, přesto se mi „povedly“ dva záběry. Myslím si, že když mi zmizely z dohledu, zmizely i z rybníka. Jsem stoprocentně přesvědčen, že se vydaly k řece Moravici. Mezi tím byl ledňáček v čudu. Na začátek dost adrenalinového zážitku, jen aby to nebylo všechno, říkám si.

Konečně si v klidu chystám fotoaparát na stativ, ještě ho nemám v poloze a ledňáček je na větvi! No, abych pravdu napsal, já taky! To jsem vůbec nečekal, a kdyby jen jednou, tohle podzimní ráno se mi před fotostanem vystřídali několikrát, jak sameček, tak i samička. Dokonce si myslím a troufám si napsat, že samečci jsou dva, to podle zbarvení. Ať již tak, nebo onak, užil jsem si to s nimi neskutečně. Hodinu a půl mi sedali drahokamové na větev v nepravidelných intervalech a já nepohrdal žádnou příležitostí k focení. V podzimním čase mi nabídli spoustu příležitostí, bohužel bez zalovení a bez rybky v zobáku. Asi bych toho chtěl moc. Vždyť je to poprvé, co jsem si vychutnal na našem rybníce ledňáčky v podzimním čase.

Dnes končím třídenní pobyt u rybníka a končím ho s blaženým pocitem v duši. Viděl jsem kormorány, volavky, jasně že kačeny, ale hlavně vydry a ledňáčky, navíc v nevšedním světle podzimu, to je - aspoň pro mě SUPER.