Vítání jarních dnů

Konečně po dvou a půl měsících mám volnou sobotu a neděli, plány jít ven byly jasné. Otázka; ale kam? Vůbec nevím který kout našeho revíru navštívit a tak první mé kroky směřovaly k rybníku, následně k řece. Rybník zel prázdnotou, jen jeden párek březňaček si líně plul po hladině. Chvilku jsem postál na břehu, čekal, jestli vydru nezahlédnu, nic, ani její loňské spády nejsou obnoveny, možná je na vydru brzo.

Jdu k řece Moravici, co noha nohu mine, se toulám po březích řeky. Pečlivě prohlížím každý kousek břehu, sem tam si na chvilku sednu, čekám, zda prolétne ledňáček, nebo skorec. Na některých kamenech, které trošku vykukují, místy z divoké hladiny nacházím skorcův pozdrav. Usedám na břeh pod starým, rozpadlým splavem k odpočinku. Z dlouhé chvíle zkouším fotku divoké vody, když vtom ho zahlédnu! Skorec prolétl jako blesk. Mám radost, ale zároveň vím, že jejich hnízdo nenajdu a ani se nijak o hledání pokoušet nebudu. Láká mne to do revíru za zvěří. Bohužel, má bolest zad si vynutila týdenní odložení.

Na další sobotu a neděli jsem se těšil a moc. Bolest zad lehce ustoupila, nachystal jsem si skútr a spřádal plány, kam se pojedu podívat. Naplánoval jsem toho hodně, jenže realita byla jiná. Sobotní ráno doprovázel silný severák, v neděli zase mínus deset. V takovém počasí nechci na skútru riskovat zdraví, tak jsem vyrazil jen v neděli a to až se rtuť na teploměru vyšplhala aspoň na pět stupňů. Má cesta vedla k neplánovaným Červeným lomům. Zaparkoval jsem blízko mého krmelečku a dal se na obchůzku. Mráz postupně mizel z luk, slunce začalo více hřát, ale severák si stále prosazoval svou. Po několika krocích postřehnu rozkvetlé poselství jara. Lýkovec, na který dopadaly sluneční paprsky, mě v klidu nenechal a tak se pokouším o fotku tohoto nádherně kvetoucího keře. Po pár snímcích pokračuji dál po mezi s břízami. Červenky poletují z větvičky na větvičku, já zaklekávám jednu z nich, i když daleko fotím. Tím tuto dopolední vycházku končím. V dálce pozoruji čtyři kusy srnčího, ale vzduch se tak tetelí, že nemá smysl se za zvěří pouštět.

Po týdnu mám opět volno, a i když předpověď hlásí déšť, přesto ráno jedu do revíru, však se uvidí. A vidělo se. Jen co zaparkuji skútr v ranním šedivém ránu, vidím tři kusy srnčího jak se v klidu paství na prvních zelených výhoncích trav v promáčené části louky. Vůbec jim nevadil můj příjezd a parkování nedaleko od nich. Nepokouším se za nimi vydat, jednak mám v plánu jinou trasu šoulačky, jednak bych je jistě zradil. Jen co odejdu pár kroků od zaparkovaného stroje, z ničeho nic přede mnou stojí srnec. Překvapeni jsme oba, bez hnutí koukáme jeden na druhého, majestátní srnec po chvilce mizí, zatahuje do lesa. To byl pro mne signál, abych bez otálení vytáhl fotoaparát z batohu, kuklu nasadil na hlavu a pomalým šouláním obezřetně pokračoval dál kolem stěny lesa. Hned za prvním rohem, kde mezi lesem a loukou je malá oplocenka se v louce paství dva kusy zvěře. Už první pohled mi napovídal, že nejde o srnčí, ale vysokou. Toto setkání mi neskutečně zvýšilo srdeční tep, však vysokou jsem naposledy viděl někdy v loni. Je zhruba tři čtvrtě na šest, obloha šedivá, světlo nikde. Zaklekávám, dalekohledem si přesto ověřuji a obeznávám, o koho jde. Laň s kolouchem se pomalu paství a postupuje směrem k lesu. Na fotografování je tma, ale na pozorování to stačí, přesto bych rád fotku z tohoto setkání mněl. Lehce zvedám fotoaparát, ISO musím nastavit na 5000 clonu na 6,3 - zkouším první snímky. Bohužel, je to stejně málo. Laň s kolouchem se mi ztrácí za enklávou a já se pomalu zvedám z nepohodlné polohy. Kontroluji snímky, nic moc, je to daleko a to světlo chybí. Rozhlížím se kolem a za dalšími mezemi postřehnu dalších pět kusů vysoké, dalekohled mi prozradil, že jde o holou, žádný jelen, ani se shozeným parožím. Mám radost. Opatrně se zvedám, fotoaparát si věsím přes rameno, když levým koutkem oka postřehnu nějaký pohyb. Obracím pohled tím směrem, v momentě strnu! Za porostem s několika stromy a roští na mě kouká laň. Laň s kolouchem, která před chvílí zatahovala do lesa. Co teď! Pohnout se nemůžu, fotoaparát na rameni, vzdálenost snad čtyřicet kroků! Uklidňuji se. „Nepozorovaně“ v zákrytu jednoho ze stromů se spouštím znovu na levé koleno, zároveň dávám fotoaparát k oku, laň mě upřeně pozoruje, času moc nemám, navíc ta šedivá tma ne a ne ustoupit! Konečně mám hlavu laně v hledáčku, posunuji ohnisko, mačkám spoušť, závěrka cvakne – mám ji, ještě jednou, podruhé, laň odbíhá. Vítr, který se v těch místech hodně točí, anebo zvuk závěrky jí zradil. Kontroluji snímky, i když foceno přes stromy a roští laň je ostrá. Z kontroly mě vyruší pohyb, postřehl jsem ho periferním viděním, které mám zažité snad od dětství, kdy jsem s tátou a mým strejdou trávil téměř veškeré volné chvíle v revíru. Liška! Protáhla se kolem mě na deset kroků. Vůbec si mé osoby nevšimla a já vůbec nestihnul zareagovat. Přesto to byl další nádherný moment dnešního rána.

Opouštím „zázračnou“ enklávu, chci si obejít ještě další přilehlé louky, někde na chvilku zasednout, odpočinout, znovu si v duchu promítnout nedávný, úžasný zážitek. Batoh dávám na záda, dalekohled na krk, fotoaparát přes rameno a jdu, co jdu – pomalu spokojeně šoulám k přilehlým loukám. Po sto metrech znovu strnu překvapením. Přede mnou z ničeho nic pět kusů vysoké. Dvě laně, laňka a dva kolouši, no prostě nádhera. Problém jen byl, že zvěř stála v nepropustném křoví a pak po horizontu zašla do protějšího lesa.

Po krátkém odpočinku na jedné z mezí, pod šedivou oblohou odcházím hodně a hodně spokojený domů.