Za hlasy jesenických jelenů

            Je pondělí, sv. Václava. Venku je pravé babí léto. Ocún jesenní odkvétá, obloha krásná, tak akorát pro fotografa, listí na stromech začíná zlátnout a jelení říje na našich jesenických horách graduje. 

Bohužel, jen já musím do práce. Měl jsem dovolenou od čtvrtka, abych mohl aspoň čtyři rána vyrazit za jesenickými jeleny. Byl jsem však jen třikrát, počasí mi prostě nedovolilo vyjet každé ráno. Dvakrát jsem vyjel na hory s bezvadným kamarádem Martinem. Řeknu Vám, takové nevlídné počasí jsem na hřebenech dlouho nezažil. Mlhavo, větrno, žádné světlo a už vůbec ne příznivě podmínky pro hlasové projevy našich králů hor. Přesto jsme první ráno slyšeli pět jelenů. Troubili nádherně, jejich hluboké, táhlé chraplavé tóny se nesly po hřebenech hor až skoro do půl osmé. Zaujali nás dva jeleni, kteří se podle hlasu věkově od sebe moc nelišili. Už-už to vypadalo, že půjde i do tuhého, nakonec si to přece jen rozmysleli a zůstali jen u výhružek a zřejmě každý u svého „harému“. My jsme si našli místo na jednom ze svahů a zasedli na krátkou čekanou. Jen kdyby náhodou některý z ministrantů se někde ukázal a dal nám možnost si ho zvěčnit. Na pořizování pěkných fotek to nebylo, jak píšu, mlhavé, šedivé počasí znemožňovalo pořízení slušných fotek. Přesto jsme zasedli. Nachystali si výbavu a lehce posvačili. Najednou jsme spatřili dva kusy, jak se pohybují svižně do prudkého svahu. Obeznali jsme je v okamžiku, jeden měl červenou bundu, druhý tmavou a ani kyblíky s hřebeny jim nechyběly. Sběrači borůvek! Povzdechli jsme si, sbalili si fidlátka a pomalu se vydali na cestu k domovu. Toto ráno to bylo vše, co jsme zažili.

            Cestou domů jsme se domlouvali, jak a co vymyslet na druhý den. Druhy den ráno o půl páté vyrážíme opět směr hřebeny. Vrcholy našich hor nás přivítaly silným severákem a šedivou oblohou. Přesto Martin měl plán a ten jsme zrealizovali. Pomalu a ještě za tmy jsme šoulali horským pralesem a pokoušeli se našim sluchem zachytit některého z trubačů ze včerejšího rána. Bohužel, ani jeden se nám neozval. Zato jsme slyšeli troubit staršího jelena na jiném říjišti, z druhého svahu. Poslech nádherný, vypadalo to, že je u laní. Jak se ale rozednění čím dál více blížilo, jelen s troubením ustával, až ho nebylo slyšet vůbec. Zřejmě zatáhl s laněmi do údolí, někde ke kalištím. To ráno jsme již jelena neslyšeli. Zasedli jsme k hodinové čekané na jedné z lesních světlin, zdali se nám vysoká neukáže při jejím návratů z noční pastvy. A ukázala, ukázala se jen na pár minut. Viděli jsme mladého hledajícího krejčíka, dvě laně a koloucha. Viděli jsme je jen krátce procházet, ministranta jsme ani nepřečetli a hlavního jelena vůbec neviděli. Fotit, tak fotit nešlo ani náhodou. Po uplynutí dohodnuté doby, kterou určil Martin, jsme se vydali k dalšímu pochodu za zvěří. Když vysoká nebude, třeba kamzíci budou. Ano byli, jenže se nám vůbec nevedlo. Nedostali jsme se ke zvěři na dobrou vzdálenost a navíc silný, nepříjemný severák a halvně šedivá, tmavá obloha nám znemožnila pořizování slušných snímků. 

Já viděl růžkatou vždy pozdě. Je přebarvená do zimní srsti a velice dobře splývala s prostředím. Pokusy o snímky byly marné, zvěř daleko a tma. Nechal jsem jít Martina samotného, jestli nebude mít větší štěstí. Také se mu nedařilo. Já najednou vidím malou partičku kamzíků před sebou, jak pomalu sestupuje šikmo se svahu a směrem k Martinovi. Později mi Martin sdělil, že zase nic. Sešli, dá se napsat, že seběhli do údolí hodně daleko od Martina a od dosahu jeho teleobjektivu. No nic, toto ráno jsme vycházku ukončili a vydali se na cestu domů.

            Třetí ráno jsem ani nevyjel. Počasí se ještě více zhoršilo a ani do mého revíru jsem nešel. Nedalo se.

            Čtvrté ráno jsem vyrazil sám. Obloha byla vyzdobená hvězdami, měsíc se pomalu skláněl za obzor, když jsem vyjížděl k mé, letos poslední výpravě za jelení říji. Opravdu vše vypadalo nadějně, ale jen než jsem se dostal do hor. Hřebeny byly zahaleny v husté mlze, kterou ani silný severák neroztrhal. Co naplat, jsem tady, tak se pokusím někde za větrem počkat, jestli aspoň uslyším troubení. Za pár minut jsem slyšel. Nádherný koncert v podání staršího jelena, poslouchal jsem ho zhruba čtyřicet minut a stále z jednoho místa. Nebyl ani daleko, kolem padesáti metrů a stejně jsem ho a ani holou nezahlédl, sotva jsem přes silnou mlhu viděl na chodník a okolní porost. Jak se blížil čas rozednění, vysoká zatahovala do lesa a jelen končil se svým nádherným hlasovým představením. Já se vydal dál v naději, že při rozednění i mlha ustoupí a odhalí mi krásu jesenických hor. Nic takového, pomalu klopýtám nepohodlným stoupajícím chodníkem na hřeben a stále hustá mlha, silný vítr se jí snaží roztrhat a vůbec se mu nedaří.   A přece jen, viditelnost, zdá se, že se zlepší. Už jsem dokonce i věřil, že by to mohlo dnes ráno vyjít. Sešel jsem z turistického chodníku, abych se dostal do míst, kde se zvěř nejvíce pohybuje. Jen jsem ušel asi tak dvěstě metrů od chodníku a řeknu Vám, měl jsem problém trefit zpátky na chodník. Mlha opět tak zhoustla, že nebylo vidět na krok. Začal jsem pochybovat o správném směru chůze. Říkám si nahlas, když neuhnu severáku, musím trefit. Trefil jsem, byl jsem znovu na turistickém chodníku. Jenže co teď. Je kolem sedmé hodiny, příchod dne se ani nedal postřehnout a mlha ještě více houstla. Pomalu jsem došel po chodníku do míst, kde jsem chtěl aspoň hodinku počkat, jestli se počasí neumoudří. Asi za nekonečně „dlouhé“ čtvrt hodinky přece jen mlha trochu zřídla a já viděl skoro na třicet metrů. Rozhodl jsem se pro další opuštění turistické stezky. Popošel jsem ze hřebene ke svahům a tam hodinu čekal. Zima se mnou třásla, sednout to nešlo, kalhoty až nad kolena promočené a v botách jaro. Po krátkém čase přemýšlím, jestli se nevrátit. Najednou při jednom poryvu větru, kdy mlha znovu trošku ustoupila, vidím siluety kamzičí zvěře. No paráda, aspoň pár kamzíku je na pastvě. Ale co s tím. Začal jsem chystat fotoaparát, měřím čas a ke své smůle zjišťuji, že ani ostřit nejde. Přesto jsem přípravu nevzdal. Znovu jsem čekal na poryv větru, se snahou pořídit nějaký snímek. Když už jsem opět na růžkatou viděl, nemohl jsem zaostřit a za nehty mi tak zalezlo, že jsem ani fotoaparát nemohl ovládat. Rukavice vůbec nepomáhaly. Klepal jsem se ne jen zimou, ale i vzrušením ze zážitku. Mlha mi opět zahalila celou scénu a já si začal mnout ruce, abych si je trošku zahřál. V duchu jsem se modlil, aby zvěř neodešla daleko, aby mlha znovu ustoupila a otevřela další díl tohoto napínavého představení. Po nějakém čase si přece jen mlha dala říci a za doprovodu silného severáku na chvilku znovu ustoupila a dala mi tak šanci na pořízení pár snímků. 

S velikými obtížemi jsem začal fotit. Do prstů znovu zebe a fotoaparát ani na stativu nejsem schopen udržet tak, abych mohl při těchto delších časech pořídit ostřejší fotku. Pár cvaků a hustá mlha znovu uzavírá jeviště, tentokrát na hodně dlouhou dobu. Dalšího dílu jsem se už nedočkal. Fotovybavení beru do rukou, nebalím, nemám sílů, musím se co nejdříve zahřát. Svižným tempem se vracím na chodník a jen doufám, že mám správný směr. Teprve na turistickém chodníku jsem si oddechnul, stezku jsem našel. Začínám dávat věci do batohu a vydávám se proti silnému větru na základnu. Návrat zvládám v rekordním čase, usedám do jedné z horských chat, dávám si horký čaj s rumem, čekám na první autobus a na návrat domů.

            Čtyři rána na hřebenech Jeseníků. Slyšet jelení královské troubení, které se rozléhá po svazích jesenických hor, je snad jedinečné a nepopsatelné. Jsem velice rád, že jsem slyšel, vysokou zvěř viděl, viděl i zvěř kamzičí. Fotky jelení zvěře nemám, budu si muset znovu počkat, třeba až na příští rok. Nevadí, rád počkám a snad se dočkám. Vždyť to je podobné jako u myslivců, taky se pokaždé nestřílí a zážitky jsou přece jen jedinečné!

            Jesenické hory ZDAR a na brzkou shledanou.