Za ledňáčkem na Moravici

   To se psal rok 2013, když jsem poprvé vážně zatoužil vyfotit si ledňáčka na naší řece Moravici. Nejprve jsem ho uviděl prolétnout na Jezírkách v Břidličné, pak mi prolétnul na mísntím rybníku a občas jsem ho zahlédnul létat nízko nad hladinou naši řeky Moravice a to bylo ten rok všechno. Začal jsem si myslet, že jde jen o náhody a ledňáčka na řece nevyfotím.

   Přišel rok 2014 a já začal toužit po ledňáčkovi znovu. První fotky tohoto nádherného drahokamu jsem se dočkal až na druhém konci naši republiky a to na říčce Odravě u Chebu, díky velice perfektnímu kamarádovi Petrovi K. Po návratu z fotovýletu od dalšího skvělého kamaráda Koviho z Kadaně toho roku, jsem opět začal obcházet břehy Moravice. Věnoval jsem svůj, dá se říci všechen volný čas části řeky za Břidličnou a to od Zlaně, pak proti proudu až do Břidličně, k železničnímu mostu a ke starému splavu. Byl měsíc červen a vegetace kolem řeky byla někde téměř neproniknutelná. Přesto jsem si našel čtyři místa k pozorování. Udělal kryty, a když to bylo jen trochu možné, zasedl za některý z krytů a čekal. Prvního vodního ptáčka, kterého jsem často pozoroval, byl skorec vodní - junior, ledňáček nikde. Posunul jsem se s krytem blíže k místu, kde skorec sedával. Podařilo se mi pořídit pár snímků. Radost jsem měl, ale ledňáček stále nikde. Zatoužil jsem také po dospělém skorci a tak jsem vyhledával místa, kde by se dal načapat. Našel jsem zajímavé místo, ale problém byl se světlem. Pod velice košatými stromy se sluneční světlo jen stěží dostávalo. Zato dospělák skorec, tak ten tam byl velice často. Opět jsem si nachystal kryt a hned na druhý den ráno vyrazil. Skorec nikde. Zato se mi tam z čista jasna zjevil na jedné z vyčnívajících větviček pisík. Nevěřícně jsem koukal a po chvíli jsem začal fotit. Pózoval parádně, tak jsem využil každé nově nabídnuté pózy k dalšímu a dalšímu snímku. Opět jsem byl velice spokojen a celkem se slušnými fotkami pisíka odcházel domů.

   Další týden jsem to samé místo navštívil znovu a z ničeho nic najednou, přede mnou na kamenech dospělý skorec. Paráda! Konečně jsem se dočkal prvních snímků dospělého skorce. Po pár jeho loveckých útocích pod hladinu řeky odlítl a já si v klidu mohl prohlédnout snímky. Asi tak za hodinu, vidím před sebou ve vrbových větvích ledňáčka. Napřed jsem nechtěl věřit svému zraku, ale zrak mně neklamal. Seděl tam a koukal směrem ke mně. Honem jsem udělal dva snímky a byl pryč. Tak to bylo poprvé, co jsem ho ten rok, sice na dálku, ale přece jen zvěčnil. Hodně mne toto krátké setkání s ledňáčkem povzbudilo a dodalo dalšího odhodlání, se k němu dostat a dostat se co nejlépe. Začal jsem do těchto míst chodit častěji. Také častěji jsem tyto drahokamy viděl prolétnout nad hladinou, ale už mi v těchto místech nikdy nesedli, byla to jednoduše náhoda. No nic, nezbylo mi, než začít procházet břehy řeky od Zlaně do Břidličné znovu. Vždycky jsem ho zahlédnul jen prolétnout. I když jsem si vytipoval místa, kde by mohl lovit, nikdy v těch místech nezasedl a nelovil. Pomalu se blížila srnčí říje a já Moravici opouštěl, začal jsem se věnovat srnčí zvěři. Slíbil jsem si, že příští rok budu hledat znovu.

   Přišel rok 2015, měsíc květen a já jsem opět u řeky s velikým odhodláním ledňáčky najít. Tentokrát jsem to vzal z Břidličné do Velké Štáhle, sousední vesnice, kudy řeka protéká. Začal jsem, jak píšu už v květnu, protože vegetace kolem řeky nebyla tak hustá a vysoká. Dalo se jí lépe procházet a sledovat místa, které se stávají v letních měsících pro člověka skoro neproniknutelná. Tento tah byl, jak se později ukázalo velice dobrý. Hned při prvním průzkumu jsem ho spatřil, za silného písknutí prolétl kolem mne. Měl jsem radost a zároveň zamotanou hlavu. Otázku, kam až létá, kde loví a kde vlastně má, nebo buduje noru, jsem stále neuměl zodpovědět. Mé vycházky k řece směřovaly už jen do těchto míst. Dokonce jsem objevil jeho loňskou noru a to mi hodně pomohlo v hledání. Části břehů řeky, po kterých jsem dál pátral, byly již o mnoho kratší. Když už jsem byl unavený a přepadala mne myšlenka, že to je marný a nedokážu to, najednou při jedné večerní, pozorovací vycházce ho vidím zasednout přímo naproti mně. Ano, byl tam. Dokonce mi dal dost času na vytvoření pár záběrů. Byl jsem nadšen a znovu povzbuzen do dalšího hledání. Opět se mi úsek zkrátil a to o značnou část. Už mi zbývalo k detailnějšímu pozorování zhruba tak sto padesát metrů. Každý den, kdy to bylo jen trochu možné, jsem usedal na místo prvního letošního setkání s tímto nádherným drahokamem našich vod. V těchto místech se mi během hledání ledňáčka podařilo zvěčnit různé druhy ptactva. Například, konipase horského, konipase bílého, dospělého skorce a nejčastěji skorce juniora. Měl jsem i nečekané setkání s vydrou, nádherný zážitek, sice bez fotky, ale zážitek parádní. Jenže stále mi chybělo to, co jsem hledal a to bylo místo, kde by mohl ledňáček hnízdit.

   A stalo se! Jeden večer 5.6 jsem se uvelebi k řece, přímo pod cestu, která vede k mému bydlišti. Po půl hodinovém čekání jsem ho uviděl! Opět zasedl přímo proti mně. Pár snímků a byl pryč. Jenomže , za pár minut seděl na tom samém místě znovu. To se opakovalo ten večer několikrát. Jenom mi pořád nešlo do hlavy, kde se na tak krátkou dobu ztratí a zase sedí na té samé větvičce. Přestal jsem fotit a jen pozoroval. A je mi vše jasné, ledňáček upravuje noru. Jasně jsem ho viděl zalétnout dovnitř a v zápětí vylétnout a zasednout na větvičku. Byl jsem radostí unesen z prvního úspěchu. Jakmile ledňáček odletěl pryč, sbalil jsem si věci a zmizel. V hlavě se mi okamžitě zrodila myšlenka, ráno čekat na protějším břehu pod maskovačkou a pokusit se o první snímky zblízka.

Usnout jsem ten večer nemohl, večeře mi moc nešla a tak jen jedno pivko a zalehnout. Nalíčit budíka na čtyři ráno a spát. No spát, spát opravdu nebylo možné. Moc jsem se na ráno těšil. Hodiny neutíkaly, každá minuta se neskutečně vlekla, prostě dočkat jsem se nemohl. Už jsem se viděl, jak mi pózuje na větvičce, a já si vychutnávám první slušné snímky tohoto opeřeného skvostu.

   A je to tady, čtyři ráno. Vstávám, vařím kávu, dávám pití do batohu s fotoaparátem, maskovačku, sedačku a mizím z domu. Na břeh usedám za pár minut, vždyť to mám tak třista metrů pod cestou, co vede k mému bydlišti. Na místě čekání jsem odstranil nežádoucí klacky, zasedl, přehodil maskovačku a než jsem stihl zapnout foťák, seděl na větvičce! Radostí jsem ani dýchat nemohl. Jen jsem koukal a vůbec se nehýbal. Po chvilce odlétl směrem proti proudu. Dokončil jsem přípravu a modlil se, aby toto ranní setkání nebylo poslední. Nebylo. Za krátko byl zpátky a já začal s focením. Po pár minutách slétl z větvičky a dokončoval úpravu nory. Toto představení trvalo celé dvě hodiny a já fotil a fotil. Jak se měnilo světlo, díky východu sluníčka, tak sem každou příležitost využil a fotil. Mnozí z vás si jistě umíte představit, jakou jsem mněl neskutečnou radost. Od roku 2013 jsem se konečně dočkal a můj sen se vyplnil. Mám ledňáčka z naší řeky Moravice. Doma jsem okamžitě zasedl k PC, prohlédl fotky a zavolal kamarádům, kamarádům i do Čech, abych se podělil s čerstvým zážitkem. Prostě SUPER!!!

   Při dalších vycházkách k řece, jsem zjistil, že ledňáček k noře nesedá, ale sedává o asi osmdesát metrů níže po proudu a to vždy s rybkou a hned nato bez rybky. Je to jasné, v těchto místech bude mít další noru a krmí. Tak to je bomba! Já mám místo, kde ledňáček krmí.

Na druhý den tohoto zjištění, jsem volal kamarádům, Martinovi a Břeťovi aby přijeli, že je šance na fotky ledňáčka. Kluci přijeli. Určil jsem jim místa a jen čekal, co se bude dít. S jakou přijdou. Ano, potvrdilo se mi, to co jsem tušil. Ledňáčci mají v těch místech noru. Klukům se sice snímky nepodařili pořídit, ale zato jsem už věděl jak a co udělat, aby se dalo fotit a hlavně pozorovat. Hned ten večer jsem s Břeťou šel na inkriminované místo. Já přebrodil řeku a do břehu dal odsedací větev. Noru jsem viděl, stříkance trusu pod norou jasně dokazovaly, to co jsme už věděli. Na protějším břehu jsem připíchl na stromy maskovací síť a ten večer to bylo všechno.

   Druhý den ráno jsem za maskovačkou a čekám. Nádhera! To co jsem mohl pozorovat, se jen těžko popisuje. Dočkal jsem se konečně fotek i s rybkami v zobáku, jeho čepýření po opláchnutí při výletu z nory, jeho sušení, jeho zalétnutí s rybkou do nory, vylétnutí, prostě paráda. Ovšem, bylo to na focení daleko. V těch místech má řeka šířku zhruba osm až devět metrů a to je na pořízení lepších snímků daleko. Musel jsem zariskovat a pokusit se o fotografování z větší blízky. To ovšem sebou přináší nebezpečí, že se na protějším břehu neudržím a slítnu i s výbavou do vody. Břehy zde mají až dva metry výšku a jsou dost strmé. Naštěstí ze břehu trčel starý kořen, ze kterého vyrůstaly různě silné větve vrby. To mi umožnilo se tam usadit a vybudovat malý kryt. Dva dny jsem tam dal pokoj, aby se ledňáček uklidnil a bezstarostně krmil dál.

   Po dvou velice dlouhých dnech jsem s nadšením zasedl do nového krytu. Ani jsem dlouho nečekal a začalo skvělé divadlo. Neskutečné, opět bych zde opakoval slova, které jsem zde už napsal. Mám snímky, o kterých se mi tady na Moravici ani nesnilo a zážitky, no zážitky nepopsatelné. Druhý den volám kamarádům a nabízím jim nové focení. Focení přijímají, ale problém je světlo. Přesto si každý nějaký ten snímek pořídil.

   Začal jsem počítat dny, kdy asi mladí vylétnou z nory. Vycházelo mi to podle pozorování na dvacátého pátého června. Stalo se, co jsem vůbec nechtěl a z čeho jsem mněl obavy. V ty dny přišly přívalové deště, ochladilo se, zvedl se vítr a já měl po pozorování. Za dva dny počasí polevilo a já si vzal půl den dovolené, abych o něco u nory ledňáčků nepřišel. Moc a moc jsem za nimi spěchal, aby mi neulítli a já mohl být svědkem jejich prvního výletu z nory. Bohužel, nic! Seděl jsem dlouhé tři hodiny a vůbec nic. Ani jejich starostlivý táta, ani máma, ani mladíci, prostě žádný ledňáček se neukázal. Byl jsem hodně rozladěn a nechápal. Včera zde byli a dnes nic, ani peříčko. Do hlavy se mi vkrádaly všelijaké myšlenky, nemohl jsem se ubránit dojmu, že je vyplenila nějaká škodná. Lasice, tchoř, kuna, co já vím…. Prostě neštěstí, které jsem nemohl vstřebat. Bylo mi hrozně. Odcházel jsem skoro se slzami v očích, v ústech hořko a dýchalo se mi špatně, domů se mi vůbec nechtělo. Kousek proti proudu řeky jsem si sedl na břeh. Znovu a znovu si v hlavě promítal celé ty strávené dny a týdny na těchto březích s těmito drahokamy našich vod. Bylo mi opravdu strašně smutno a veliká bezmocnost s tím něco dělat. Prostě příroda je taková. Někdy krutá, někdy zase vlídná. No tady to byla od ní krutost, krutost moc veliká. Ještě párkrát jsem tyto místa navštívil, ale prostě NIC.

   Tak skončila má jedna, téměř měsíc trvající epizoda s ledňáčky na řece, na naší řece Moravici. Jen si přeji, že toto setkání s těmito skvosty našich vod nebylo mé poslední a že mé úvahy o náhlém zmizení ledňáčků nebudou pravdivé. 

Ledňáčkům ZDAR!