10.10.2014 Za mufloní zvěří

            Naše honitba, kde vykonávám Výkon práva myslivosti, sousedí s různými honitbami. Jak taky jinak, že jo. V jedné z nich se zachovala malá tlupa mufloní zvěře z předešlých let a jak je vidět, tak se tlupě daří a úspěšně se rozmnožuje. Dokonce je tam už i k vidění muflon, který, (když ho nový nájemníci honitby neuloví) by mohl za dva tři roky dosáhnout medailových hodnot. No a tahle krásná mufloní zvěř občas vyjde na pastvu k naší honitbě a dokonce se stane, že se zapaství hluboko k nám do revíru. Ale to už bývá většinou taková tma, že se fotit nedá, jen pozorovat dalekohledem. Málo kdy se stane, že jí u nás potkáme za denního světla. Několikrát jsem to zkoušel se k ní dostat, abych jí mohl zvěčnit fotoaparátem. Bohužel, už za tmy se vracela do svého lesa a jen párkrát jsem jí zastihl za světla, ale zase to bylo moc daleko. Dokonce v loni na podzim to už vypadalo nadějně. Ale opět nezdar. To ležela mufloní zvěř celé odpoledne venku v louce, já jsem je přehlédl díky terénní vlně a bylo opět vymalováno. Zvěř se zvedla a zastavila se až u samého lesa, asi tak 300 metrů vzdálená od mé maličkosti. Pár pokusu, potkat se s mufloní zvěří jsem provedl letos z jara, bez úspěchu. Ani jsem jí nezahlédl.

            Tento týden, mi kamarád, (nájemce další honitby, se kterou máme společné hranice) povídá, že při kontrolách své honitby vidívá celkem pravidelně mufloní zvěř venku a že navštěvují starou lokalitu a že jsou venku už o půl šesté večer. Zpráva mně samozřejmě naladila a hned jsem vymýšlel plán, jak to udělám, abych se zvěře dočkal a popřípadě si jí mohl vyfotit. Ten den, kdy mi to telefonoval, jsem měl noční směny před sebou a to víte, jak to semnou cloumalo a nemohl se dočkat, kdy už budu mít volno, abych mohl vyrazit. Sice počasí bylo špatné, přes den šedivá obloha a navíc nějaký opar, který ne a ne ustoupit a vítr skoro žádný. Říkám si, nevadí. Stejně vyrazím, jedině déšť by mně uzemnil doma! Jen jsem stále nevěděl, jestli směr větru mi dovolí zasednout na místo, které jsem už mněl dopředu vybrané a z kterého by se dalo i celkem rozumně mufloní zvěř vyfotit. Ovšem, můj plán měl trhlinu a to celkem vážnou. Jsem myslivec a moc dobře vím, jaké to je, když se Vám v době lovu nějaké nezvané osoby toulají po revíru a to ještě v místech, kde se zvěř nejvíce zdržuje. Sám to vidím, plný lesy houbařů, nebo, jak říkám koňáků (lidí co se rádi projíždí na koních), motorkářů a dalších, třeba vycházkářů se psy a podobně. No nic, ale riskovat se musí. Tak i s tímto rizikem jsem se odhodlal, že po noční směně vyrazím.

            Dočkal jsem se. Je pátek ráno. Už v noci se obloha protrhala a svítil měsíc, směr větru mi také hrál do noty. Přišel jsem z práce domů, jak se říká, okotoulel oči a začal se připravovat na čekanou. Kontrola foto-vybavení, nachystat pití a teplejší bundu pro večerní čekanou. I když je celkem přes den teplo, tak na večer se vždy ochladí a nerad bych drkotal zubama. Po lehkém obědě jsem vyrazil.

            Cesta za muflony mi vedla přes dvě honitby. Řekl jsem si, nebudu spěchat, projdu se, podívám se po stopách zvěře, pokochám se podzimní scenerií, bude to parádní odpočinek a hezký relax po nočních směnách. Hned za posledními chalupami jsem potkal mladé maminky s kočárky a malými dětmi na procházce. No nic, po sto metrech jsem je nechal za sebou a už bude rajský klid. Omyl, najednou mně dojela skupinka „koňáků“ projíždějící se na koních. Nevadí, je čas, odjedou a budu se moci v klidu věnovat svému. Ano. Vstoupil jsem do lesa a opravdu nastal klid, jen občas silnější závan větru zašuměl, když pročesával koruny stromů, ze kterých srážel k zemi nažloutlé listí. Vůně podzimního lesa, opravdový balzám pro duši. Nadarmo se neříká, les je náš chrám! Šoulal jsem pomalu po lesních cestách a i když jsem se snažil jít potichu, občas byly slyšet pod mými kroky kamínky, když o ně má podrážka bot nekontrolovatelně zavadila. Moc to nevadilo, zvěř byla ještě zalehlá a její čas na pastvu teprve měl přijít. Občas jsem se zastavil u některého z průseků, kde byly nové vyježděné koleje od lesních traktorů a hledal jsem stopy zvěře, hlavně od vysoké. Někde byly čerstvé a někde nebyly stopy žádné. No co, ono když jsou v revíru jen tři – čtyři kusy vysoké, tak nemůžete očekávat, že tam bude stop jak v oboře. Ale každá čerstvá stopa potěší a dává naději se setkáním s touto krásnou ušlechtilou zvěří. Po delším čase, jsem se dostal na hranici s onou honitbou, kde mufloní zvěř má své stávaniště. Přijdu k hranicím revíru a zjišťuji směr větru. Vítr je boční a to je celkem dobře. Zvěř nejraději vychází proti větru a ověřuje bezpečí, nebo nebezpečí, které ji hrozí od nás od lidí, myslivců. Dopředu jsem zhruba věděl, kam zasednu. Ověřuji si to místo a v reálu zjišťuji, že je o mnoho lepší, než jsem si představoval doma. Rozložitý strom skoro uprostřed luk mi dává parádní krytí a pohodlné usazení k čekané. Ještě jednou ověřuji vítr, jestli se netočí, vypadá to, že opravdu mi hraje do karet a vane jihozápadně. Tak to je moc fajn. Chystám si sedačku, fotoaparát na stativ a na batoh si chystám bundu, až se ochladí, abych jí bez zbytečných pohybů hodil přes sebe. Asi po hodince čekání mi dokonce stěnu lesa předemnou ozářilo nízké slunce a dávalo tak krásně vyniknout podzimním barvám. Parádní scenerie, ještě aby do takového světla vyšla zvěř! 

No to by bylo opravdu super! Světe div se, za krátko z lesa vyběhli první kusy mufloní zvěře. Ani jsem nemohl dýchat překvapením! Jeden, druhý, třetí, naráz bylo venku deset kusů! Prohlížím je bez dechu a normálně zapomínám, že jsem s fotoaparátem a že je chci taky vyfotit. Prohlížím si je přes hledáček a hledám nějaký dobrý záběr, i když je zvěř přece jen daleko, ale co když blíže nepřijdou a co když ztratím takové krásné měkké světlo! Pořizuji první snímky a v tom uvidím, asi tříletého muflona. Soustředím se na něho a pokouším se ho zvěčnit. Moc se nedaří, je stále za muflonkami a mladými čertíky, kteří ho překrývají. Muflon zaléhá ve stěně lesa a začíná se různě drbat spárkami za slechem a hned tam a zas jinde. Po chvilce vstává a já ho zvěčňuji i s několika kusy holé a mladými, asi ročními muflony. Čekám, jestli se zvěř odváží jít dál do louky. Nic takového. Mufloní zvěř znejistí a zatahuje zpátky do lesa. Divím se a hledám příčinu. O mně neví! Vítr?! Že by se otočil vítr! Ne neotočil, tak jen prostě asi na ně bylo ještě hodně světla. Vydýchávám zážitek a prohlížím pořízené snímky. Jsem spokojený. Zvěř jsem viděl, i když nejsou fotky takové, jaké bych chtěl, líbí se mi. Sedím dál a doufám, že vyjdou znovu. Po krátké chvilce, vidím v kraji lesa mezi stromy se pohybovat zvěř. Ano, mufloni jsou v lese v kraji a já je v duchu prosím, aby vyšli znovu ven a blíž k mému stanovišti. Trvalo to necelou hodinu a opravdu vyšli, co vyšli, doslova vyběhli z lesa na louku. A kdyby deset, ale zhruba tak třicet kusů! Opět jsem mněl problém s dechem, vzrušení a zároveň prosba, aby se vydali mým směrem a aby nešli do větru. Prosba vyslyšena, paráda! No jo, ale když mám zvěř venku a blíží se na mojí úroveň, najednou se zatáhne obloha a navíc i nějaký mlžný opar mi zhoršuje viditelnost a zároveň podmínky k focení. Naštvání na počasí, ale zároveň radost z krásného pohledu na pastvící se zvěř předemnou. Sice vzdálenost mezi mnou a zvěří je nějakých sto metrů, ale díky aspoň za to. Stále se rychle pohybující mufloní zvěř se jen s obtížemi dá fotit, však to znáte. Ale, pře-nastavuji foťák a i s vyšším ISO se snažím o nějaké snímky. Tlupa zvěře je stále v pohybu, přesto obeznávám mezi změtí muflonek, muflončat, dvouletých a tříletých muflonů berany starší. Dokonce snad i pětiletý muflon s pozdější nadějí na medailové toulce. Pokouším se zaměřit pozornost právě na tyto jedince. Moc se nedaří, berani jsou stále překrýváni jinou zvěří. Občas se podaří, že je osamocen, ale světelné podmínky špatné a jen těžko se mi pořizuje ostrý snímek. Mezi tím se stádo dává do pohybu směrem ode mne. Ještě zkouším pár náhodných fotek a pak už nenávratně zvěř mizí za horizontem a v lese.

 Vzrušení z krásného zážitku je veliké, uklidním se a před odchodem prohlížím fotografie, občas hned nějakou opravdu nepovedenou mažu. Balím si věci a chystám se k odchodu, najednou se u mě objevil místní nájemce honitby, asi si myslel – nějaký pytlák. Po vysvětlení a objasnění toho co tam provádím, odjel za svým cílem a já spokojen se odebral nejbližší cestou k domovu.

            Snad se ještě za muflony vypravím, určitě se vypravím, jen ještě nevím kdy a snad se mi podaří pár, nebo aspoň jeden dobrý snímek. I tak, moc děkuji za přízeň našemu svatému Hubertovi, přírodě a mufloní zvěři za krásné večerní představení a hezký zážitek.

Zase někdy při takových, nebo podobných foto-lovech ZDAR