Za teřívky

Přišlo to jako blesk z čistého nebe, neděle 15.4 večer SMS a v ní odkaz na kamarádovy webové foto-stránky, na kterých jako první obrázek je tetřívek obecný. I když jsem věděl už dopředu, že se bude Kovi pokoušet letošní jaro o fotografie tetřívka, naději jsem tomu moc nedával. Vím, jakým vzácným tvorem jsou a lokality s jejich výskytem bývají neustále pod pečlivým dohledem lesní a myslivecké stráže. Veliký problém se do takové oblasti dostat, natož se s tetřívkem setkat. A přece, stalo se. Domluva s Kovim přes mobil netrvala dlouho, v práci jsem si okamžitě vyřídil tři dny dovolené a nemohl se dočkat osudného dne, kdy vycestuji. Dva dny před odjezdem byly plné příprav za tetřívky, je duben a musím mít teplé oblečení na ranní čekané. Batožina opět vážila i s fotovybavení snad pětadvacet nebo třicet kilo. Nedá se nic dělat, v Krušných horách, tak jako v našich Jeseníkách jsou rána a obzvláště v dubnu ještě moc studená, musím mít od karimatky až po teplé svršky všechno a to nacpat do takové tašky, abych mohl ve vlakových uličkách projít. Byl to horor, ale zvládl jsem to. Z domova mě do Olomouce odvezl syn autem a pak už jen dva přestupy a byl jsem v Kadani, kde kamarád Kovi s jeho skvělou přítelkyní Katkou mne již očekávali. Z Kadaně do Krušných hor nás každé ráno vozil mladý manželský pár, Martin s Kristýnou, výborní lidé a také zapálení fotografové divoké přírody. Rozuměli jsme si od prvního podání rukou, však taky první večer se protáhl pěkně dlouho do nočních hodin, bylo o čem povídat a na suchu jsme nebyli. Katka připravila dobroty a tak se sedělo, povídalo a zároveň se uceloval plán první výpravy. 

Ráno vstáváme ve tři, před čtvrtou vyjíždíme. Krušné hory nás vítaly s oblohou plnou zářících hvězd a na duben nadměrně teplým počasím. Z auta vystupujeme něco málo po čtvrté, bereme věci a kráčíme tiše ke stanovištím. Já se chvěl nedočkavostí, zdálo se mně, že každému všechno moc trvá a že na tokaništi budeme pozdě, mlčel jsem. Bez baterek, jen pod světlem hvězd přicházíme na místo, ještě nejsme pořádně zamaskovaní a už slyším první přílet tetřívků. Neumíte si představit, jak jsem se vzrušením rozklepal. Oči se snažily prorazit tmu a najít prvního tetřívka, nešlo to. Vzápětí přilétali další a další, jejich přílet byl slyšet z dálky, neotáleli a hned začali s tokem. 

Celý nedočkavý očekávám rozbřesk, mám kolem sebe podle hlasu asi osm tetřívků. V ranním šedivém nesvětle konečně rozpoznávám siluety našich nádherných horských opeřenců, vidím i rozevřené tatrčky a u některých jedinců po stranách zatočené tatrční péra, které tvoří nádhernou lyru. Souboje mezi nimi gradují. Neskutečná pastva jak pro oko, tak pro ucho, kdo nezažil, snad ani neuvěří. Obloha začíná blednout, světla přibývá, zkouším ručně zaostřit na nejbližšího tetřívka, mám ho v hledáčku, znovu se dostavuje lovecká horečka. I když rozpoznávám barevnost peří, fotit se stále nedá, ani vysoké hodnoty ISO nepomáhají. Čekám, jsem netrpělivý a obávám se, že s nastávajícím světlem začnou tetřívci své tokaniště opouštět. Zkušenost nemám, jen několik přečtených knížek, kde jsou kapitoly o tetřívcích, ovšem ty zkušenosti z praxe mně chybí.

Konečně, ISO 2500 a já se pokouším o první snímky, mám ho! Prohlížet fotky nemůžu, není čas. Pozoruji tokaniště, v dálce postřehnu slepičku tetřívka a v její blízkosti dva samečky. Bohužel, i tito návštěvníci tokaniště jsou daleko. Tady v tomto okamžiku jste bezmocní, nic udělat nejde, všechno je jen na tetřívcích. V duchu si přejete, aby se některý z ozdob tokaniště přiblížil. Nic takového, naopak, osm tetřívku pomalu po šesté hodině opouští tokaniště. Zážitek neskutečný, zároveň jsem rozmrzelý a je mi smutno, že nemám žádné pořádné foto, ani slušnou pro dokument a že tak brzo odlétli do svých denních stávanišť. Je to k zlosti, ale musím se uklidnit, celý můj život v myslivosti, posléze s fotoaparátem, jsem si přál aspoň tetřívky, nebo tetřevy vidět, zažít jejich tok a teď, když už jsem poprvé tetřívky viděl a slyšel, mohl je pozorovat, nejednou mně to je málo. Uvědomuji si to, vždyť mně kamarádi umožnili vidět a zažít něco, co se nemusí v budoucnu již nikdy opakovat. Děkuji, děkuji všem, kamarádům, přírodě a hlavně tetřívkům, však máme před sebou ještě další dvě, možná tři vycházky. Plni vášnivých debat opouštíme Krušné hory, večer jdeme jen na krátkou vycházku za humna a ráno znovu do hor.

Druhý den vyjíždíme o čtvrt hodiny dříve a už v autě si rozdělujeme stanoviště. My chlapi zalehneme do nedalekého starého příkopu a děvčata zalehnou k muldám. Oba posty nabízejí šanci na úspěch. Těšíme se strašně moc, má barvitost myšlenek mě znovu rozechvěje, nemohu se dočkat. Tentokrát nás hory vítají ponořené do husté mlhy a je i o poznání chladněji. Nám to nevadí, jen si přejeme, aby na tokaništi mlha nebyla. Nebyla, byla pod námi, tokaniště bez mlhy. Znovu pod rouškou tmy zaléháme, nachystáme věci a nedočkavě se těšíme na přílet tetřívků. Každá minuta je nekonečně dlouhá, chlad a vlhko se mi dostává pod oblečení. Zhruba za půl hodinky, dnešní ráno snad i o něco dříve přilétají první tetřívci.

Sedají všude kolem nás, dnes jsme napočítali kolem dvanácti tetřívků a děvčata viděla i pár slepiček. Neskutečný koncert ze všech stran a souboje samečků o přízeň slepičky nedaly na sebe dlouho čekat. Úžasná podívaná i s poslechem, nemůžu se dočkat, až zmáčknu spoušť fotoaparátu. Jsou všude, to musí klapnout, chvěji se, hledáček se mi mlží, musím dát odpočinout už tak otlačeným loktům, strašně mě bolí, bolí mne i záda o otlačeném hrudníku ani nemluvím. Po chvilce znovu k hledáčku, ale co to?! Tetřívci se z ničeho nic vzdalují, za krátko zjišťujeme proč. Nejsme u tokaniště samy. U sloupku, kde jsme byli včera, jsou nějací lidé a neukázněni. Stéle blikají něčím, zvedají se a znovu zaléhají. Přesně tak, jak to nemá být, takové chování neukázněných ohrožuje celou populací tetřívků. Znovu bez fotek balíme věci a odjíždíme. Znovu nádherná podívaná, nebýt nezvaných osob i fotografie by tentokrát byly.

V poledních hodinách přemýšlíme co dál. Čas nám vypršel, někteří musí do práce, jen já a Kovi máme v pondělí volno. Rozhodnuto, obtelefonovávám ubytovny na Božím Daru, máme štěstí, jedna ochotná majitelka apartmánu nám umožňuje přespání z neděle na pondělí. Vyhledání spoje nebyl problém, jen jsem ještě zavolal nadřízenému, že v úterý do práce nepřijdu. Po vyřízení všech nezbytných formalit balíme věci, Katka nám chystá jídlo, když najednou telefon, jen slyším Koviho, jak povídá, přijeď. To kamarád Michal se ozval, přijel na pár slov a dokonce nás vyvezl na hory, paráda.

Po ubytování a malé svačině jdeme s Kovim k tokaništi, přichystáme si každý z jedné strany muldy záštity a těšíme se na ráno. Dalekohledy pozorujeme tetřívky v jejich teritoriu pod tokaništěm, napočítáme čtyři a i samičky byly vidět. Nádherná krajina, rašeliniště, různé muldy, rozvolněné smrky, vřesoviště, prostě tetřívčí biotop a pastva pro mé oči.

V noci nás zbudil silný vítr doprovázený prudkým deštěm, říkám si, tak a je to tady. Zaplacený nocleh a další den dovolené jen proto, abychom zmokli na horách a jeli domů, tak to se povedlo. Zabrat spánkem znovu nemůžu, nejde to. Mám po radosti. Po chvíli se vše utišuje, vstávám, jdu k oknu a vidím prosvítat hvězdy. Z postele se ozve; tak co – jak to vypadá? Ulevím si a odpovídám, že nadějně. Do třech hodin ráno zbývá hodina a půl, nespím, nemůžu znovu zabrat. V myšlenkách mně koluje film o tetřívcích a o finální fotce. Zazvoní nastavený budík, vařím kávu, jen co ji s Kovim vypijeme, neotálíme a vyrážíme k tokaništi. Vlhký vzduch, obloha plná hvězd a my tiše šouláme ke svým postům. Jsme na místě včas, téměř hodinu před rozedněním. V klidu chystáme fotoaparáty, upravujeme ještě lehce záštity a uléháme. Znovu se mě zmocňuje napětí a tělo se mně celé chvěje z očekávání události příštích.

Tak dlouhou hodinu jsem snad nikdy nezažil, kolem hrobové ticho, jen sem tam závan větru byl slyšet. Všechno mne bolelo tak, že jsem se musel převracet z jedné strany na druhou, lokty otlačené, hrudník skoro promáčklý a do hlavy se vkrádala ta hnusná myšlenka, že dnes nepřiletí, je mokro a tetřívci nemají rádi náhlé změny počasí. Z těchto úvah mne vytrhne šustot letek a hlučné přistání tetřívka těsně vedle mne. Strnul jsem, skoro nedýchám, přes provizorní záštitu ho vidím, za krátko přilétne další, nádhera. Začali s vášnivou písní toku, natřásání, pšoukání, bublání, souboje, naráz byli na všech stranách. S Kovim jsme se ani nepohnuli, bylo jich kolem nás celkem osm, poletovali ze strany na stranu, a jak tančili, tatrčky vystavovali, pro mne znovu skvělý zážitek. Čekání na světlo trvalo tentokrát strašně dlouho, od východu nad lesem ležel šedý mrak a bránil světlu, aby se rozzářilo nad tokaništěm.

Mezi tím se páni tanečníci vzdalovali a vzdalovali, až byli znovu mimo dosah našich fotoaparátů. Zase nic, žádné foto. Po mé pravici se hašteřili dva mladí kohoutci, byli za terénní vlnou, stačilo jen odhadem patnáct metrů a bylo to jasné, ne - těch pár metru neudělali a my opět byli bez snímků. Uklidňuji se, říkám si; hele co by za takový zážitky druzí dali, snad tady nejsi na posledy a možná se i štěstí obrátí a snímek tetřívka ti dopřeje. Po sedmé hodině balíme věci, ještě usedáme k rašeliništím na druhou stranu, dalekohledy prohlížíme nádherný biotop tetřívků. Jen co naše oko vidí, napočítáme jich pět, každý sám na svém území. V dálce se paství kus srnčího a nad hlavami nám přelétl pár březňaček. Před námi loví poštolky a na jednom ze smrků sedí dravec, nemůžeme určit druh. Kousek vedle nás na starý dřevěný sloupek se přilétla s námi rozloučit linduška. Vstáváme, děkujeme horám, tetřívkům a přejeme paní Přírodě, aby nájezdy developerů a různých snobu vydržela a dala život tvorům, kterým hory od nepaměti patří.

Cestou do Kadaně si všechno znovu promítám, užívám si to. Po návratu mi Kovi nabízí podvečerní vycházku za bažanty. Hodně jsem po fotce bažanta toužil, u nás dávno nejsou. Odpovídám, že nevím, strašně bych fotku bažantího kohoutka chtěl, ale vyčerpanost a únava z předešlých dní mě doslova tlačí mezi polštáře sedačky. Potřebuji si před desetihodinovou cestou domů odpočinout, chybí mně síly. Jenže, je tady šance a kdy se mně znovu nabídne.

Jdeme. Kolem páté mne Kovi doprovází ke stanovišti, ke kterému bažant chodí, má ho přečteného a to dost přesně. Kovi si jde zalehnout o kus dál nad mez. Ještě nejsem ani připravený, kohout je venku. Ale chyba, travní porost za pár dní tak vyrostl, že je bažantovi vidět jen hlava. Začíná boj o fotku. Pomalu se zvedám, fotoaparát v ruce, zkouším zaměřit, vysoká tráva mi nedovoluje zaostřit. Musím výš, jenže bažant na místě nevydrží, začíná mne obcházet, místy se ztratí v trávě úplně. Nemůžu v nepohodlném polo-dřepu vydržet, třesou se mi nejen nohy, ale hlavně ruce. Zkouším to znovu a znovu, teď je vidět hlavička s kouskem krku a klínem, dám sérii fotek a bažant mi opět mizí ve vysoké trávě, aby se za krátko objevil u vyjetých kolejí, to je už na dobrou fotku daleko. Po zhlédnutí fotek mne přece jen ovládla veliká spokojenost, mám ho a dokonce jednu fotku, která se mně hodně líbí. Mávnu na kamaráda, balíme věci a cestou domů vášnivě vyprávím pořád dokola jeden a ten samý, skvělý zážitek s Koviho vychozeným bažantem.

Tak skončila má první výprava za tetřívky, jen doufám, že ne poslední. Kamarádi, moc Vám za vše děkuji.