Září, měsíc jelení říje a mé první dny dovolené.

    Tak jsem se konečně dočkal dovolené, kterou jsem si šetřil jen na jelení říji. Už více jak dva měsíce, možná tři jsem nenavštívil revír v Mlýnském a ani v srnčí říji jsem se do Mlýnského nedostal. Srnce se mi povedlo vyfotit na louce za rybníkem při mých výpravách za ledňáčky, vábnička mi tenkrát pomohla a hodně. Ovšem, za rybníkem se s vysokou zvěří nepotkám, možná ani v Mlýnském, ale zkusím to.

                Setkání se srnčím.

    Hned první den volna, v pátek dvacátého v měsíci září vyrážím k Měsíční krajině, kam jinam, když nemám nic obeznaného. Měsíční krajina se mi odjakživa líbila a líbí dodnes. Svým úžasným prostředím nabízí náročnou, ale dobrodružnou šoulačku, zároveň napínavou čekanou. Je to lokalita, která je zarostlá vším možným, břízou, smrkem, borovicí, náletovými buky, to vše prorostlé ostřicí a maliníkem. Rozvolněných míst je málo a dostat se do takových částí starých rubanisk jde jen stěží. Lesáci, tak jako v minulém roce opět projížděli a vysekávali staré linky, jenomže v letošním roce bohatý na srážky jim okamžitě za traktorem zarůstají novým porostem. Při šoulačkách těmito linkami na mě čeká napětí za každým záhybem. Náhorní, dnes již hodně divoce zarostlá „planina“ mě vrací do let sedmdesátých až osmdesátých, kdy jelení říje se odehrávala hlavně v této části revíru. Však mám z této lokality uloveného prvního jelena a dodnes nemohu zapomenout na ten neskutečný zážitek, navíc v den mého svátku dokreslený úplňkem i s troubením dalšího jelena v přilehlé mlazině. Ještě dnes, při vzpomínce na ten „můj“ rok se mě srdce rozbuší, zážitek se mi vrací do mysli, do těla se vším všudy.

    Šoulám linkou za svitu měsíce, vítr jde od severovýchodu, spíš východní. Po dvou třech krocích zastavuji, naslouchám, prohlížím pečlivě rozvolněné místa mezi stromy, myslím si, že dnes stejně králové lesů a hor troubit nebudou, je dost větrno. Dostávám se do míst, kde se dá okem kontrolovat větší část rubaniska, hledám si dobrý flek k zasednutí. Pařez, mezi malými smrčky se mi dost líbí, tady usednu a odpočinu. Sluneční paprsky, které již pronikají do Měsíční krajiny, zároveň vůně babího léta mě při odpočinku ukolébávají. Z rozjímání a vzpomínek do minulosti mě vytrhne nepatrný pohyb v pasece. Upřeně koukám do těch míst, v protisvětle a ve třpytu rosy moc toho nevidím. Zdálo se mi to, nebo ne? Ne, nezdálo, slechy srnčího se znovu na krátko ukázaly u jednoho z malých buků, pak vykoukla celá hlava srnčete, to snad jen proto, aby se v zápětí ponořila na delší dobu do vysokého porostu znovu. K lepšímu výhledu si musím stoupnout, a hle tři kusy srnčí zvěře se popásají kousek přede mnou. Srna se dvěma srnčaty se klidně pasou, ani nevím, jak dlouho se srnčí rodinka paství v mé blízkosti. Jednou vidět jsou, po druhé ne, a to je právě to, co Měsíční krajinu pozvedává mezi ty tajemné, na zvěř „skoupé“ lokality. Zvěř se tady cítí v bezpečí a lidské oko má problém pohyb lesních obyvatel v tomto náročném terénu, postřehnout. Celou hodinu si užívám krásné podívané na srnčí rodinku. Vychutnávám si fotografování, dá se říci, že v celku adrenalinového. Protisvětlo a atmosféra Měsíční krajiny se starými vývraty a stromy, které odolaly náporu živelných pohrom, motorovým pilám, dokreslována bukovým a smrkovým náletem, místy vzrostlými borovičkami, letitými břízami s ostrůvky maliníku fotografiím dává jiný rozměr a mě zvedá adrenalin při fotografování. Člověk by asi moc nevěřil, ale já mám zážitek, který jsem od května letošního roku v lese neměl, a tak si užívám každého momentu.

    Dnes odcházím z revíru hodně spokojený a už teď moc dobře vím, že sobotní ráno mé kroky nepovedou jinam, než opět na Měsíční krajinu, jen se modlím, aby vítr spolupracoval.

                  Bez dobré fotky, ale se skvělým zážitkem.

    Sobotního rána dospat nemůžu. Přes okna do domu vstupoval měsíc a zároveň s měsícem v mém podvědomí slyším troubení jelenů. Vstávání mi problém nedělalo, z domova odjíždím o půl páté. Těším se moc, vítr skoro žádný, jen od jihovýchodu občas zavane. Do pasek se nad ránem vloudil mrazík, který mi v měsíčním svitu pomáhá k lepší viditelnosti. V Mlýnském parkuji před pátou, jsem moc natěšený, očekávám nějaký hlas, který by připomněl jelení říji v našich končinách. Dobrou hodinu jen sedím a při svitu měsíce pozoruji paseku pod cestou, pohyb žádný a ani jelen se nikde neozval. Začínám mít skeptické myšlenky o tom, že Lesy ČR se opravdu postaraly o vyhubení zvěře ve zdejších lesích.

    Červenající obloha od východu mě zvedá, nutí mě se jít podívat do hloubi Měsíční krajiny. Jdu tou samou, zarostlou cestou, tak jako včera ráno. Kontroluji každý krok, okem, každý podezřelý, ranním svitem nasvícený, stínem zastíněný, vývrat a keř, který by se najednou mohl pohnout a proměnit se v zvěř. Vítr není skoro žádný, jen lehounký závan mě občas ujišťuje, že jdu proti jihovýchodnímu větru. Zhruba v polovině staré svážnice uslyším zapráskání v hustém porostu po pravé straně, v zápětí druhé, hned nato další a další, pak ticho a znovu zapraskání, krve by se ve mne nedořezal. V myšlenkách mám vysokou! Dlouho stojím, prohlížím malé mezery v porostech, nic nevidím, znovu zapraskání a ticho. Nervy mi pracují, a teď pro změnu „jistím“ já. V uvozovkách, je dlouho klid, až najednou postřehnu kymácející se stvoly maliníků a náletových stromků, zároveň slyším jasné zachrochtání, divočáci! Mám radost, ale taky veliký problém. Přes hustý, vysoký porost černou nevidím, jen kymácející se výhony trav a maliníků mi prozrazují jejich pohyb. Začínám slyšet zřetelně jejich funění, mlaskáním i odfouknutí, jsou moc blízko a já je stále nevidím, jeto k zlosti! Přemýšlím, co udělat, popojít, zůstat stát, nevím. Hned se zvuky vzdalují, hned zas přibližují. Konečně postřehnu rezavé štětináče, jak se občas mihnou v hustém porostu. Nevím kolik jich je, ale na tom vůbec nezáleží, konečně se jeden z „rezavých“ zastavil před stromem, zaostřit, bohužel nejde. Traviny, výhonky maliníku, větve nízkých bříz znemožňují zaostření, navíc hledáček se mi mlží. Sele poodešlo, na jeho místo přichází druhé, to se nezastavilo, až za bukem, teď konečně autofokus zabral, ale k mé smůle má sele hlavu za stromem. Srdce mám vzrušujícím zážitkem až v krku, ve spáncích cítím jeho tlukot, ruce se mi začínají chvět, fotoaparát udržet delší dobu v pohotovosti mi dělá veliký problém. Zvěř mám před sebou, vidím ji, ale zaostřit přes hustou vegetaci prostě nejde. Popocházím kousek, hledám jiný prostor, kde by se dal pořídit snímek. Konečně stojím, pro mne na dobrém místě, zase rytíři v něm nejsou, vyhýbají se volnějším prostorám, a když tak takovou světlinou jenom proběhnou. Podívaná a zážitek je to neskutečný, ale boj o fotku pomalu vzdávám. Když už se mi nabídne pohled na celé sele, než zaostří autofokus, je o kus dál, čekám v pohotovosti věčnost a nic. Musím odpočinout rukám, jasně, teď se markazín ukáže v celé své kráse vedle stromu, to zase já nestíhám. Tak to jde pořád dokola, opět ten lovecký adrenalin mi v těle stoupá, srdce buší, dech se mi zvyšuje, v ústech mám sucho a jen tak uklidnit chvějící se ruce se mi nedaří. Fotku, kterou bych chtěl, nemám. Pozoruji jejich hřbety, dopočítat se černých rytířů nemůžu, konečně vidím i bachyňku a zase nejde ostřit. Je to marný boj, ať dělám, co dělám, fotoaparátu poručit nejde. Opět zkouším pár kroků popojít, pohled na černou zvěř se opakuje, nervy mi pracují, má radost se mísí s marností, selata pobíhají sem a tam, sbírají popadané bukvice, když se zastaví, tak zadkem ke mně, nebo s hlavou za stromem. Teď se ukázala bachyňka celá, vyšla z hustého maliníku, zkouším fotit, nejde to! To je zoufalství, i slabé, světlé stvoly trav zabraňují fotoaparátu k zaostření, a přes zamlžený hledáček nic nevidím, musím ho otřít, to zase bachyňka popochází jinam a já mám problém najít její hlavu. Konečně kamera ostří a na kartě je snad něco, jako fotka, stihnul jsem tři a ani jedna nebude dokonalá. Za černými rytíři se porost začíná zavírat, já bezmocně stojím, koukám za nimi, v duchu si přeji, ať se ještě aspoň jedno ukáže, je to marné, mé přání zůstalo nevyslyšeno.

    Zhruba půl hodinový zážitek s černou, při odpočinku na jednom s pařezů, který se mi letmým pohledem nabídnul, si v klidu znovu v myšlenkách promítám. Uklidňuji se, prohlížím fotky na displeji fotoaparátu. Tři, z pěti pokusů si nechávám, ty smažu asi až doma v počítači.

    Slunce se již vyhouplo vysoko nad obzor, paseka dostává barvy podzimu, vzduch se mísí s vůní babího léta a já si dávám doušek čaje z termosky. Prohlížím paseku a sním o vysoké zvěři, jak prochází starým rubaniskem, byla by to nádhera. Dnes se „musím“ spokojit se setkání s černou a i když nevznikla fotka, která by mi radost udělala, mám zážitek, ve který jsem ani nedoufal a moc za něj přírodě a černé zvěři děkuji. Zároveň musím poděkovat Měsíční krajině, umí potěšit i zklamat, taková je naše tajuplná, Měsíční krajina.

Odkaz na vetší fotky - eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/12093291