Září v kostce

Celý rok se těším, jako vždy na jelení říji, srnčí mi vůbec nevyšla z důvodů pracovních záležitostí. Na jelení říji jsem si nechal deset dní dovolené a naplánoval je na druhou polovinu září a hlavně na Václava, kdy jelení říje má vrcholit. Vysoké zvěři jsem věnoval téměř celý čas od vycházek za liščaty a jezevci. Nebyl problém setkání s holou, laněmi, kolouchy, mladými, ročními laňkami, ale bohužel s žádným jelenem mi nebylo dopřáno se potkat. Zvěř jelení, myslel jsem si, že mám dobře obeznanou a v říji určitě některého ze čtyř jelenů potkám. Upřesním, jeden desaterák - jednostranně korunový, zhruba v pěti letech dvanácterák, korunový čtrnácterák a nepravidelný šestnácterák ve sbírce z foto-pastí mi nechybí. To je výčet jelenů z jednoho místa, bohužel loňský osmnácterák mi v seznamu chybí! Byl jsem přesvědčen, že nebude problém se s některým jelenem potkat, ovšem, všechno je jinak. Opět LČR nezklamaly!!!

Jejich aktivity v lesích neborou konce, kácí se všude, nejhorší je, že kácí na přeskáčku, hned tady a pak o kousek dál, pak se zase vrátí a tak je celý revír v jednom ruchu, zvěř neví, kde najde klid, navíc dnešní, lesní technika umožňuje raubířinu i v noci! Co dodat, mám stejný pohled a názor na LČR jako skvělý, zde nejmenovaný kamarád, vynikající člověk, lesák, myslivec, se srdcem oddaným pro les, pro zvěř, pro přírodu jako celek! Snažil, jsem se před těmi hroznými, nelidskými zásahy do nevinné přírody utéct, bohužel, vždycky to nejde a mě už před tou neřízenou, napsal bych klidně ničivou organizací, ubývá na útěk někam? Sil!

No, ale k mým vycházkám, hned první zářijový víkend mě čekal a to ještě za téměř hluboké tmy srnec na jedné zarostlé lesní cestě mezi pasekami. Matně byla vidět ve vysoké trávě silueta, jen srncova hlava trošku vyzařovala s ponuré ranní tmy. Pokusil jsem se o fotku, autofokus se ozval, našel cíl a zaostřil na hlavu srnce, jedna expozice, víc mi srnec z temnoty nedopřál. Další den, v neděli ráno jsem vycházku nad koleje opakoval, jen mé kroky vedly jinou, starou, zarostlou cestou do smrkového laťáku. Znovu, ještě za tmy jsem chtěl být na místě, které mám vyhlídnuté od srpna. V zatáčce, skoro se dá říci, úvozové cesty na mě kouká srnčí. To bylo o krapet světla více, než se srncem, fotoaparát zaostřil bez váhání a já mám fotku srny na kartě. Byl bych i spokojený, ale v momentě fotografování srny se z temného porostu, kousek za srnou začal ozývat jelen úžasným troubením. Srna nečekala, zmizela ve smrkových temnotách, kde se odehrává to, na co jsem se celý rok těšil. Podle troubení a lámání je jelen s laněmi, snaží se je držet po hromadě, přitom troubí různými hlasovými projevy. Majestátním rykem dává všem na vědomí, kdo je tady pán, jen já stál v zarostlé cestě, poslouchal, ale do neproniknutelné tmy, bohužel jsem neviděl. Celá hlasová scéna trvala snad jen čtvrt hodiny a pak vše postupně utichlo, jakoby zde žádná jelení zvěř nebyla. Mísilo se ve mně všechno možné, radost z poslechu, zároveň smutek, že se vše odehrálo v temnotách lesa. Řevnici, kterou nosím v batohu pro podobné případy, jsem si nedovolil ani použít. Co budu povídat, to ráno mě nabudilo a to hodně, příštího víkendu jsem se dočkat nemohl.

V sobotu ráno, šestnáctého září, ještě za hluboké tmy spěchám do lesa nad koleje. Zatažená obloha, mírné oteplení a vítr od západu. Věděl jsem, že nemůžu jít stejnou cestou, nabízí se druhá varianta, jak lokalitu obejít. Ovšem, při příchodu přišla zrada, slyším troubit jelena z druhé strany, kousek dál slyším druhého, stojím za tmy na rozcestí, nic dalšího podniknou, nemůžu. Zvěř postupuje proti větru a je jen otázkou času, kdy mě navětří. Celá tato poslechová scéna trvala zhruba půl hodiny, přesně ve čtvrt na sedm jeleni ztichli a bylo po všem. Další hodiny čekané toho rána nic nepřinesly.

V neděli vstávám do hvězdného rána, ale to teplo je nemožné. Za tmy a s jižním větrem pomalu kráčím po lince ke smíšeným porostům. Ve čtvrt na osm slyším občasné prasknutí v mlazinách, vím, že jde o vysokou. Musím kousek podejít pod vítr a to byla chyba. Laň, která stála v mlazině, si pohybu všimla, a bylo po všem. Jestli byla sama, nebo jí doprovázel jelen, nevím. Toho mého pohybu můžu jen litovat, vrátit to ovšem nejde.

Další vycházky, to už v době mé dovolené byly totálně hluché. Jen jedno setkání s jelenem a to velice krátké bylo, když jsem se s kamarádem vracel z lesa kolem kolejí a jelen na nás koukal z olší, my ho postřehli, až když se zrazen otáčel a mizel za řekou Moravicí.

Houbaři začali zvyšovat návštěvnost lesa a k tomu těžba, natírání stromků proti ohryzu v pasekách a já měl po náladě. Stejně mi to nedá a v neděli odpoledne jedu do lesa. Jedu do míst, kde jsem měl v srpnu nejčastější setkání s vysokou. Jediné zpestření vycházek po delší době, byl skoro hodinový zážitek s mladým srnečkem. Zážitek byl napínavý a boj o fotku neskutečný. Ani bych nevěřil, jak mne takový moment a navíc s mladým srnečkem dostane. Z lesa odjíždím spokojený a vděčný za setkání s mladíkem srnčího rodu.

V dalších vycházkách za zvěří střídám místa podle toho, jak se pohybují lesní dělníci. Věřte, pohybují se po lese nepředvídavě, hned na jedné, hned na druhé straně revíru. Dostává mě to do situace, že nevím kam vyrazit, tak jsem si dovolenou a výpravy za jelení zvěří vůbec nepředstavoval.

Středa ráno, vstávám ve čtyři, pohled z okna mě žene ven. Po teplých dnech se rtuť teploměru ustálila na osmi stupních, navíc mlha, která vždycky umocňuje rána v jelení říji. Těším se a hodně! Větřík je jižní, vyhovuje mi do lokality nad kolejemi. Ale co to! Přijíždím do míst „troubících“ jelenů, vidím světla reflektorů, zvuk motoru a zápach nafty, to snad není možný! Doslova nasr… otáčím skútr a jedu pryč. Zkouším se uklidnit a zároveň přemýšlím, co dál. No nic podívám se do Červených lomů. Vítr do té lokality není zrovna nejlepší, ale kam jinam těsně před rozedněním. Jen co přicházím k mostku, znovu se ve mně bouří zlost, totálně rozbité cesty od „lesáků“ přesto je musím přejít a uklidnit své emoce. Ve čtvrt na sedm jsem mezi oplocenkami, ranní scenérie mě dostávají do dobré nálady. Mlžný opar od řeky pomalu ustupuje před východem sluníčka, chvějící se pavučinky, ozdobeny kapkami rosy dodávají ránu nádhernou náladu babího léta, jen ta zvěř mi do té atmosféry chybí. Rozjímám, užívám si každého okamžiku, moc jich asi v budoucnu nebude, chci si nalít trochu čaje, když zpozorním!  I když sedím na vyvýšeném místě, mladou laň procházet pasekou jsem neviděl! Postřehnul jsem jí, teprve až vkročila do lesní cesty. Vše se seběhlo strašně rychle, termosku položit na zem, sebrat fotoaparát, vytvořit snímek, zkusit pře-nastavit hodnoty, tak na to už mi mladá laňka čas nedala. Dlouho jsem čekal, jestli se neobjeví nějaký jelení mládenec s ozdobou na hlavě. Bohužel, žádný se neukázal, zato zhruba sto metrů ode mě se rozburácely motorové pily, k tomu traktor a bylo hned po idylické ranní vycházce. S jakou náladou jsem se vracel domů, neumím popsat. Radost z laně vyhrává nad LČR? Okamžitě se mi do myšlenek vkrádají slova pravodatného lesáka, myslivce v jedné osobě, o kterém jsem se zmínil již v úvodu.

Tak to je „Září v kostce“. 

Více obrázků naleznete zde: eu.zonerama.com/vvasicek-fotolovy/Album/10430561