Zážitek u slaniska

Ani se mě moc psát nechce, ale dnešní ranní vycházka si pár řádků snad zaslouží, aspoň z mého zážitku.

Je, neděle 28.8 vstávám jako vždy dost brzo před rozedněním. Někdy si říkám, jestli je to dobře, chodit za tmy do lesa, anebo chodit až při východu sluníčka. Dodnes jsem si neodpověděl. Dnes jedu do lesa po páté hodině. Je teplo, kolem řeky Moravice se vznáší lehounký opar a konečně, již druhý den mám západní vítr, který mě umožnil navštívit lokalitu u kolejí. V sobotu ráno v této části provádím průzkum. Stopy od vysoké i srnčího byly vidět skoro v každém měkkém místě cesty a navíc setkání se srnou a se dvěma srnčaty mne hodně povzbudilo.

Někdy v červnu jsem do paseky nad kolejemi umístil na jednu břízu slanisko. No za dva dny mi volal nájemce revíru, zároveň výborný kamarád a myslivec, že máme stejné myšlenky; já pár metrů od tvého slaniska mám slanisko taky a to ve vyšším pařezu. Odpovídám – to tvé je pro vysokou, mé pro srnčí, dám jim tam cedulky. Věřte, nebo ne, je konec srpna a téměř podle mých slov o slaniscích se vše, aspoň podle fotopasti splnilo. U slanisk laň s kolouchem, srna se srnčaty a pozadu nezůstal ani srnec a moc dobrý v paroží!

Jdu pomalu cestou nad kolejemi, větřík skoro žádný, je přítmí a vše umocňuje mlžný opar, který se zvedá od řeky. Foto-vybavení mám přesto nachystané a příležitost jsem stejně promarnil. Možná by nešlo fotit, ale …. Za zatáčkou, po cestě jde proti mně laň, sto-pro nevím, ale paroží vidět nebylo žádné. Koukám, přemýšlím co to je za objekt, jasně, když se mi v hlavě rozsvítilo, bylo pozdě. Kus vysoké odskočil, párkrát zanadával a byl klid. Stojím na místě, přemýšlím co dál. Zvěř zrazená a já nevím, jestli má cenu vůbec pokračovat. Teď se snažím odpovědět na otázku, kdy vlastně mám chodit do revíru?! Odpověď neznám, neumím si odpovědět. No nic, pokračuji, stále mě láká představa se setkáním srny se dvěma srnčaty ze včerejška. Ujdu zhruba sto metrů a slyším v řece spárky zvěře, jak klopýtají přes kameny v řečišti, jen neumím určit, kterým směrem zvěř jde. Znovu dlouho stojím, jak na potvoru v nepřehledném místě. Dlouho se nic neděje, pohyb zvěře utichl a já pokračuji za svým. Přicházím do míst včerejšího setkání se srnčím, nikde nic. Trochu rozladěn se zrazením vysoké a pohyb zvěře přes řeku mi na náladě taky nepřidal i tak, usedám na špalek kousek pod cestou.

Za mnou „řve“ ťuhýk, štve mě to a hodně! Bych nejraději po něm něčím hodil….. Uklidňuji se, čas si určuji do půl osmé. Ráno je mlhavé, šedé mraky ovládají oblohu a ke všemu se začíná vítr točit. Když si chci nachystat ledviňák, protože mi chlad nepříjemně leze pod bundu, zarazím se. V pasece přede mnou mi něco nehraje, zvedám pomalu fotoaparát. Jasně! Srnčí a nemůžu se zbavit dojmů, že o mně srna ví. Nehýbám se, čekám. Za nedlouho mi začala srnčí rodinka předvádět úžasné scény u slanisk. Bohužel, stativ nemám, fakt, opravdu škoda veliká, videa by určitě byla daleko lepším dokumentem a vyobrazením mého dnešního, skvělého zážitku. Dál již psát nebudu, nechám ze sebe hovořit dokumentační fotografie a na Vás čtenářích nechám rozvinout vlastní fantazii a představivost o mém dnešním, skvělém zážitku od slaniska.