Znovu u nory.

Netrvalo to nikterak dlouho a s výborným kamarádem Martinem podnikáme výpravu k norám v pastvinách za jezevci, letos už asi po páté. Když jsem psal kratičký článek s názvem „Finále u nory“ vůbec mne nenapadlo, že tam prožijeme neskutečné chvíle ještě jednou a to s kmotry jezevci. V duchu má takové, anebo podobné přání asi každý, ale ne vždy se splní, tady nám to vyšlo neskutečně. Ale od začátku.

Vzájemné telefony, plánování, nakonec večer přišly mraky a k norám jsme nejeli. Tak to pokračovalo několik dní, když už měl jeden z nás volný večer, druhý ho neměl. Včera, konečně ve večerních hodinách obloha bez mraků a v SMS bylo psáno; tak co pojedeme? Jen co se mi mobil vzbudil ze spánku, telefonuji Martinovi, že záleží na něm, já pěšky v takovém dusnu nepůjdu. Odpověď; jak přijdu domů z tréninku, dám ti vědět. Vstanu od fotbalu, a už si raději předem chystám věci. Tušil jsem, že odpověď bude znít „ tak já jedu“. To bych pak měl fofry s přípravou a to nemám rád. Zhruba kolem půl osmé je Martin u mě, dávám fotovybavení do auta, po krátkém pozdravu vyrážíme směr pastviny. V revíru nás čekají pokosené louky, ovšem tam kde bychom si přáli, aby projela sekačka, nic. Krávy byly skoro za horizontem, nevšimly si nás, dnes budeme mít od „dobytka“ pokoj. Jen co popojdeme pár kroků, upozorňuji Martina, že na stanoviště, které se nám líbí, jít nemůžeme, o vítr ani nejde, ale k oježděným vsukům je špatně vidět a jsou daleko. Z postu náhradního by to mohlo být o něco lepší, jenže co s větrem. Martin ne mě; už zase lamentuješ?! Ano lamentuji, ale budu mlčet. U nor na náhradním stanovišti se uvelebujeme pár minut před osmou, stačí to. Jezevci by měli vycházet na povrch po půl deváté. Vítr máme boční, světlo parádní, je naděje na úspěch. Pod dozrávajícími vrabčinkami očekáváme s napětím pohyb u některého ze vsuků, když nás z ničeho nic vyruší hřivnáč, zřejmě hodující na vrabčinkách, nato hned zajíc, podívaná fajn a fajn zpestření, ovšem čas k fotce nám „potvora jedna ušatá“ nedal. Podle postavy, starý obyvatel těchto končin. Vrátil se pak ještě jednou, ale zase jen na okamžik. To už jsme se snažili o snímky jezevců, kteří hned byli před norou, vzápětí pod zemí, hned u jednoho vsuku, hned zase u druhého, hned jeden, pak dva, nakonec se i mladý „mrňous“ ukázal na povrchu. Úžasná podívaná, neskutečné divadelní představení, pozorovali jsme, fotili jsme, dávky z fotoaparátu střídaly jedna druhou, zároveň nám světla ubývalo, stihnout některý z momentů, který se nám v daný okamžik nabízel, bylo takřka nemožné. Pak, kvulí slábnoucímu světlu jsme mohli jen pozorovat tuto nevšednost. Šeptem si dáváme vědět o odchodu a spokojenosti tohoto úžasného večera. Jen co jezevci na okamžik zmizí v noře, bereme věci a mizíme také. Po, asi padesáti metrech zastavujeme, děkujeme kmotrům jezevcům, balíme věci do batohů a s vášnivou debatou se vracíme domů.

Jen Martin poznamenal; „ty musíš vždycky remcat, aby nám to takhle fantasticky vyšlo“!