Znovu ve fotokrytu
S koncem února se opět objevuje v mé lokalitě káně lesní. Znovu mě to provokuje k pořízení její fotografie. Je to těžké, když jsem v krytu, nic. Přijdu, návnady jsou pryč, dám nové a znovu zkouším štěstí. Je to napínavé, vzrušující, ale zároveň mě deprimují myšlenky stálého neúspěchu. Najednou je to tady, poslední únorová neděle. Vstávám ve čtyři ráno, meluzína se prohání komínem, venku mráz, na obloze žádná hvězda. Přesto z domu vycházím v pět, do fotokrytu zasedám něco málo po šesté. Chystám foto-vybavení a čekám na světlo. Mrazivé ráno, provázené větrem na hraně vichřice mně naději na úspěch moc velkou nedává. Obloha, jak bych to popsal jednoduše, prostě plechová, žádné světlo. Vedle se najednou láme strom, slyším jeho těžký pád na zem. Znovu se mně honí hlavou myšlenky o dobrém nápadu dnes být na foto-lovu. Jenomže, na výběr času nemám, musím využít každou volnou chvilku. Po hodině čekání slyším sojky, mezi těmito zvuky rozpoznávám hlas káněte.
Chlad v ten moment nevnímám, jen napjatě se snažím sluchem zjistit, jestli je to opravdu káně, nebo sojka. Ony sojky dovedou vyluzovat všelijaké zvuky, někdy mám problém určit, o který druh ptactva se jedná. Tentokrát jsem se nemýlil. Byla to káně. Přes různé průzory z fotokrytu spatřuji stín a tichý let dravce. Zakroužil, zasedl blízko návnady a jen sledoval okolí. Ano, je to káně lesní. Skoro nedýchám, jen si přeji, aby svou pozornost věnovalo kořisti a ne okolí. Musím pomalu a velice opatrně natáčet teleobjektiv směrem k dravci. Daří se, pořizuji první snímky, ISO 1000 – 1250, čas závěrky mizerný, nějaká padesátina, ale jsem šťastný. Mám první fotografie káněte lesního. V myšlenkách mám jen jedno, aspoň jednu fotku mít ostrou. Po pár klofancích do návnady se snaží myšilov kořist uchopit a odlétnout s ní někam do bezpečí. Kořist káněti padá z pařátů, mně to dává naději na její návrat. Prohlížím pořízené fotografie na displeji fotoaparátu. Zjišťuji, že mám mnoho odpadu, snad dvě fotky by mohly být k použití. Tma prostě dělá své. Vzrušující zážitek mě pomalu opouští a sojky mně krátí dlouhou chvilku v další čekané. Popíjím čaj z termosky a lehce snídám. Pozoruji skřivany, v dálce nad sebou slyším táhnout husy. Na to, jaké je škaredé silně větrné počasí, je celkem živo. Z levé strany přichází srnec, jde do větru, o fotografii se ani nepokouším. Před fotokrytem defiluje opeřenec, pro mne neurčitého druhu, bohužel tak blízko, že nebylo možné ho zvěčnit. I když je to k neuvěření, připadalo mně to na jeřábka…, ale opravdu nevím. Po hodině slyším táhlé písknutí, zpozorním, nehýbám se. Z oblohy se snáší stín a usedá k návnadě. Káně je zde podruhé. Znovu natáčím fotoaparát jeho směrem, dávám sérii fotek, čas závěrky je stále mizerný, světlo žádné. Káně odlétá i s návnadou, která jí po pár metrech znovu padá z pařátů. Prohlížím fotky, znovu lamentuji, že nemám světlo. Na rozloučenou s dnešní čekanou si cvaknu párkrát sojky a balím. Prokřehlý, ale spokojený se vracím domů. Snad příště bude i lepší světlo a já se konečně dočkám vytouženého snímku našeho nerozšířenějšího a nejznámějšího dravce, káněte lesního.